Fanoušci Dynama ožívají, když se zvedá z lavičky a kráčí na hřiště. Vědí, že tenhle fotbalista rozproudí hru týmu. I trenér Pavel Tobiáš si uvědomuje, jaký klenot si do mužstva přivedl. Zatím svůj diamant zlehka obrušuje, i když by ho asi rád vystavil plné zátěži. Jenže konkurence na místech, která jsou tomuto hráči na hřišti souzena, je podle vlastních slov tohoto fotbalisty „pekelná“. Jistě všichni poznali, že řeč je o Janu Gruberovi, pětadvacetiletém odchovanci trutnovského fotbalu, který od podzimu poctivě bojuje o místo v základní sestavě se stálicemi Lafatou, Kuličem a Vozábalem ...
Trutnov, město s drakem ve znaku. Právě tam se Honza narodil a brzy začal dělat první fotbalové kroky v doprovodu svého otce, který měl k míči také velice blízko. Dokonce tak blízko, že mu pravidelně nastavoval ruce a bránil mu v cestě do brankových sítí. Jako gólman divizního týmu si potají přál, aby jeho syna začala ta krásná hra také bavit. Nemusel mít strach, od začátku bylo jasné, že malého Honzu tenhle sport chytil. „Taťka chtěl, abych fotbal zkusil, ale nikdy mě nenutil. Mně to odmalička šlo, dával jsem hodně gólů, takže jsem hned začínal v útoku,“ vysvětluje, proč nezaujal stejný post jako otec. Ale ani zařazením na opačnou stranu hřiště se nevyhnul tatínkovským dobře míněným pokynům. „No, kritice jsem se tím vůbec nevyhnul, naopak. Já mám už od té doby takovou větu - když mi nenadává, tak mě vlastně chválí,“ směje se. Jeho otec mu i nadále zůstává nejvěrnějším fanouškem a snaží se nevynechat žádný ze zápasů. „Má fotbal rád a vždy se snažil být se mnou. Ráno vyrazí a jede přes celou republiku, jen aby mě viděl hrát.“

Fotbal je u Gruberů doma vždy téma číslo jedna. „Když se sejdeme, skoro o ničem jiném se nemluví. Táta mluví o fotbale, já mluvím o fotbale, brácha mluví o fotbale a mamka mlčí,“ shrnuje s úsměvem do jedné věty typické setkání fotbalové rodiny. Právě vášeň obou sourozenců přivedla nejvyšší představitele domácí ligové soutěže do kuriózní situace. Honzův bratr se totiž pohybuje ve stejné lize, ale nikoli jako hráč, nýbrž jako rozhodčí. „Není možné, aby pískal Dynamo, pan Brabec rozhodl, že na naše zápasy nesmí být nasazován,“ potvrzuje Honza logickou reakci šéfa komise rozhodčích. „Doma se sice hecujeme a kecáme neustále o fotbale, ale raději se vyhýbáme tématu rozhodčích. Já mám na ně svůj názor, brácha má zase jiný.“

V Trutnově prošel mladý Gruber všemi mládežnickými týmy, až si ho všimli skauti Jablonce. „Šel jsem do dorostu a zároveň trénoval s áčkem. Byl jsem tam v době, kdy Jablonec uhrál třetí místo, takže trenér Kotrba nemohl v průběhu sezony moc míchat sestavou. Nemohl jsem tedy ani dostat šanci, proto jsem uvítal možnost jít do Lázní Bohdaneč,“ mapuje další etapu života. Podle životopisu se zdá, že je velkým cestovatelem a často převléká dresy, jenže zdání klame. Kolonka Pardubice není další štací, to se jen krachující tým Bohdanče sloučil se svým silnějším kolegou. „V Pardubicích jsem tak vlastně byl tři roky,“ potvrzuje Honza, který stále pokukoval po možnosti angažmá v první lize.

Když kývl ambiciózní Mladé Boleslavi, myslel, že má vyhráno. Představitelé klubu hlásali jediný cíl a tím byl postup do ligy. Jenže sen se rozplynul jak středočeskému týmu, tak i Gruberovi. Nerad na rozčarování vzpomíná: „Bylo to pro mě hrozné zklamání, počítal jsem s tím, že postoupíme. Když přišla možnost hostování v prvoligových Českých Budějovicích, tak jsem neváhal.“ První kolo letošního ročníku, zápas v Ostravě, si může rodina Gruberů zapsat jako den prvoligové premiéry jejich syna. Na nervozitu nebyl čas. „Po půlhodině jsem šel na hřiště za stavu 0:3, takže jsem už nervózní být nemusel. Mrzelo mě, že ten začátek celému týmu tak nevyšel. Byl jsem ale moc rád, že konečně hraji první ligu.“ Na podzim svou účast na hřišti počítal na minuty, tým se totiž zvedl, sbíral body a trenér Tobiáš pochopitelně dával prostor těm, kteří se o to nejvíc zasloužili. „Já jsem vůbec vděčný, že mi Budějovice tu šanci daly. I když mě trochu mrzelo, že nehraji více, tak jsem chápal, že ti, co jsou na hřišti, si to plně za své výkony zaslouží. Poctivě jsem čekal na jakoukoliv příležitost a byl jsem šťastný za každou minutu na hřišti,“ ani v nejmenším si nestěžuje na podzimní funkci náhradníka výborně šlapajícího týmu.

Na jaře se začalo blýskat na lepší časy. I vzhledem k vykartování hráčů a jejich zraněním dostává Honza více prostoru, v Olomouci odkroutil svých prvních devadesát minut. Snaží se chytit šanci za pačesy a diváci to cítí. V diskusním fóru našich stránek se často objevují hlasy, které posílají bojovníka se šestkou na zádech na hřiště. „O podpoře fanoušků dobře vím a žene mě to kupředu,“ tvrdí a dodává, že si alespoň jednou za týden najde čas, aby si pročetl oficiální stránky klubu. Budiž důkazem, že zajásal, když viděl, že i u něj se rozšířila hráčská karta a živě se zajímal o odborné hodnocení, které mu bylo tamtéž naděleno.

Svou zlepšující se pozici v Tobiášově týmu dobře vnímá, je mu odměnou za dřinu a snahu, kterou po celou dobu angažmá předvádí v tréninku. „Tenhle půlrok mi hodně pomohl, určitě jsem šel sportovně nahoru, nejvíce asi přes zimní přestávku,“ pochvaluje si přípravu před druhou polovinou sezóny. „Snažím se trénovat co nejvíce to jde, i mimo oficiální trénink si přidávám. Jsem svobodný, takže mám na fotbal hodně času a i mé volné chvilky připadají na činnosti, které mi mohou pomoci. Běhám, chodím do posilovny a tak dále. Jsem vděčný za každou příležitost, kterou v zápase dostanu. Pokud jsem na hřišti více než deset minut, mám šanci něco ukázat. Je mi jasné, že sestavu nafouknout nejde a trenér věří těm, kteří Dynamo vytáhli tam, kde momentálně je. Mám smůlu, že na mých postech je pekelná konkurence.“

Trenér nejlepšího jihočeského mužstva by rád Grubera využíval více, také proto ho přes zimu vyzkoušel i na jiném postu než v útoku. „Je dobře, že jsem to zkusil i jinde, moje šance hrát se tak zvýšila, i když stále se lépe cítím jako útočník,“ přiznává. V jiném týmu by možná hrál pravidelně a Mladá Boleslav, kde má až do léta platnou smlouvu, opět míří vstříc elitě. Přesto si Gruber přeje zůstat v Českých Budějovicích. „Přeci jenom Dynamo je zabydlený tým a Boleslav by byla jen nováček. Moc rád bych tu zůstal, zabydlel se v lize a vykopal s klubem nějaký dobrý flek. A přál bych si, aby tady o mě byl zájem a byla využita opce, kterou Dynamo na mě má.“

Pro někoho jsou to možná krátkodobé cíle a kdo říká, že nechce jít ještě výš, tak je většinou falešně skromný. Honza je naopak zdravě cílevědomý a ví, jaké krůčky vedou směrem vzhůru. „Je jasné, že bych rád jednou postoupil výše, ale kladu si postupné cíle. A co by byl ten další krok? Tak u nás jsou mužstva, která pravidelně hrají poháry, kdyby tam si mě někdy vyhlédli, tak proč ne,“ směřuje své preference ke špičce ligy. Kdyby se o něj kluby praly, má také jasno. „Je jasné, že Sparta je u nás pořád nejsilnější klub. A jestli bych se nebál vyhoření, ke kterému na Letné občas u hráčů dochází? Dnes je fotbal o štěstí, kolikrát rozhoduje jediný zápas a kdyby po jednom takovém nabídka přišla, je potřeba ji využít. Změny bych se určitě nebál, ale teď je opravdu prioritou liga v Budějovicích,“ vrací se zpátky do současnosti.

K tomu, aby si postupně plnil své sny, musí na sobě tvrdě pracovat. Jeho slabinou je střelba levou nohou. I proto vítá systém tréninků, který v Budějovicích funguje. „Máme individuální tréninky, kde se každý může zaměřit na to, co mu nejde a potřebuje to zlepšit nebo naopak se tam ještě vylepšují dovednosti, které jsou hráčovou silnou stránkou.“ Není náročný, spoluhráče v útoku si nevybírá, hraje se mu dobře s Kuličem i Lafatou. „Já jsem ten typ, který se vždy snaží přizpůsobit hře toho druhého. Když tam mám Lafyho, hledám ho před brankou, pokud hraji s Kuldou, vím, že on bude hledat mě.“

Věřme, že Honza primát nejlepšího náhradníka brzy vymění za charakteristiku „opora základní sestavy.“ Za svůj přístup k fotbalu i sympatické chování si to určitě zaslouží. Bude to mít těžké, ale má všechny předpoklady to dokázat.