František Hešík přišel do tehdejší Jihočeské pravdy v polovině 60. let a jednu dobu, byť krátce, pracoval i jako sportovní redaktor a nejraději psal o fotbale, který sám hrával a který měl rád. Brzy sice přešel do funkce reportéra a fotografa, ale z fotbalu dál přinášel alespoň fotozpravodajství. Po roce 1969 se musel spolu s řadou dalších nepohodlných redaktorů s novinařinou rozloučit a téměř dvě desítky let se jeho jméno nesmělo na stránkách Jihočeské pravdy objevit.
Fotbalu ale zůstal Hešík věrný i v normalizačních časech. Přivedl k němu i syna Radima, jenž to v Dynamu dotáhl až do ligy dorostu a divizní juniorky. Navíc František Hešík v 80. letech v Dynamu působil jako vedoucí ligového dorostu. A ještě před koncem totality se jméno Františka Hešíka dokonce znovu objevilo v Jihočeské pravdě. Když byli dorostenci na zájezdu ve Francii - a jet na fotbal na Západ, to v té době nebyla zdaleka tak všední záležitost jako dnes - byl ve výpravě jako přizvaný novinář. Ten k původní reportáži z Francie přidal i původní fotografie. A k nim i jméno fotografa, jímž nebyl nikdo jiný než František Hešík.
Kupodivu to prošlo, nikdo z aparátu KV KSČ se neozval, takže "Foto František Hešík" se v Jihočeské pravdě, byť jen na stránkách sportu, objevovalo ještě za normalizace dál. Po roce 1989 se František Hešík k novinařině vrátil, a to hned jako první porevoluční a demokraticky zvolený šéf Syndikátu jihočeských novinářů.
Jako důchodce se Hešík z jihočeské metropole přesunul na chalupu do Cepu, kde se s vervou pustil funkcionařiny v suchdolském fotbalovém klubu, který až dosud vedl jako předseda. Dlouhá léta dál spolupracoval s Deníkem jižní Čechy; mj. až do doby, kdy se po operaci kolen mohl pohybovat jen o berlích, jezdil do Třeboně pro Českobudějovický Deník psát referáty a fotit fotbalovou divizi.
