Vaše rozhodnutí o konci kariéry už je definitivní?
Ano. Mám i zdravotní problémy, v srpnu půjdu na operaci s nártem. Takže z výkonnostních i zdravotních důvodů už pokračovat nebudu.
Není to takový zvláštní konec po sestupu do druhé ligy a hrozném jaru?
Není to moc šťastné. Měl jsem skončit loni po postupu do nejvyšší soutěže. Ale měl jsem ještě smlouvu a nechal jsem se přemluvit. Sám jsem doufal, že to půjde, ale věk nezastavíš a hlavně na jaře už jsem nebyl přínosem.
Spekuluje se o tom, že byste měl pokračovat v klubu dál. Už se ví, na jaké pozici?
Měl bych s Rudou Otepkou trénovat mladší dorost U16. Do konce měsíce by mělo být jasno i o mé roli u A-mužstva.
Bude to role sportovního manažera?
Uvidíme, ale představoval bych si to tak, že bych měl na starosti sportovní úsek. Nejsem kancelářský typ. A mám snad dostatek zkušeností na to, abych dokázal vytipovat dobré fotbalisty. Láká mě zůstat u fotbalu, sledovat zápasy a hledat hráče.
Ve sportovní kariéře jste například v Rakousku pokračovat nechtěl?
V neděli začala letní příprava, kluci vyběhli na první výběh do Stromovky a vy jste byl jen v civilu. Jaké myšlenky vám běhaly hlavou?
Byl jsem na to připravený už delší dobu, takže s tím nemám problém. Nijak mě to extra netrápí.
Už v průběhu jara jste tedy měl jasno, že dohrajete sezonu a skončíte?
Už v zimě jsem o tom přemýšlel. Chtěl jsem, abychom se zachránili a mohl jsem odejít se vztyčenou hlavou. Ale to se bohužel nepovedlo, což mě mrzí. Navíc mi i končila smlouva a za moje peníze mohou hrát dva mladí kluci. Věk nezastavíš a nebyl jsem už přínosem ani na hřišti ani v kabině.
Jaké jste měl pocity při posledním zápase v Liberci, který jste věděl, že je pro vás poslední?
Věděl jsem to. Chtěl jsem si to užít, moc jsem si to neužil. To byla křeč, zase jsme dostali plno gólů. V Liberci jsem toho měl už fakt plné zuby (směje se).
Když se poohlédneme za vaší celou kariérou. Jste s ní spokojen nebo jste mohl dokázat víc?
Určitě jsem mohl dokázat víc! Na druhou stranu jsem se do ligového fotbalu ani nemusel dostat, protože tady bylo přede mnou plno mladých kvalitních hráčů. Nicméně teď probíhá mistrovství Evropy do jednadvaceti let, a když si vzpomenu na to naše stříbrné mistrovství v roce 2000, tak jen já a Aleš Chvalovský jsme nenakoukli do reprezentačního A-mužstva. Takže jsem asi mohl dokázat víc. Ale mám dva tituly se Spartou, na nichž jsem se úplně tolik nepodílel. Vážím si vítězství v Českém poháru s Teplicemi. Se sedmi lety v Rusku jsem byl maximálně spokojený. Dva roky v Krasnodaru, to jsem hrál nejlepší fotbal a byl na vrcholu. V Rusku to byla nejlepší léta mé kariéry.
A co po návratu domů?
Tady v Dynamu rád vzpomínám na druhou sezonu po návratu, kdy jsme s trenérem Ciprem a Tomášem Řepkou odehráli fantastické jaro a byli asi čtvrtí v jarní tabulce. Pak samozřejmě na postup, kdy to byla neskutečná euforie. Zápas v Táborsku byl nezapomenutelný. Kolik tam bylo našich fanoušků… Řekl jsem si: „Tak, teď se to otočí.“ Jenže hrajeme první kolo s Libercem a kotel je zase prázdný, lidí jako vždycky. Pak jsme jim samozřejmě našimi výsledky dali důvod nechodit, ale podzim a osmnáct bodů nebylo špatných. Aby chodilo patnáct set diváků, to jsme do ligy ani postupovat nemuseli. Tady ve městě je zkrátka hokej a my se musíme snažit nalákat lidi i na fotbal. V klubu je nastavená nová politika, bude se stavět na odchovancích a i finanční možnosti jsou jiné. Začínáme skoro od nuly.
Na startu kariéry jste odehrál tři sezony v Dynamu, pak jste přestoupil do Sparty, což je na české poměry top klub. Považujete to za jeden z vrcholů kariéry?
Když jsem přišel poprvé do kabiny, tak jsem se třásl. Tam co jméno, to reprezentant. To byl Horňák, Novotný, Gabriel, Fukal a další. Nelituju toho, byla to obrovská zkušenost. Ale když se podívám zpětně na své vrstevníky jako byli Ujfaluši a další hráči, tak ti odehráli EURO ve svých mateřských klubech a pak šli rovnou do zahraničí. Po bitvě je každý generál, ale kdybych tehdy v zimě do Sparty nešel, tak jsem mohl být někde jinde. Bylo hrozně těžké se na Letné prosadit a s povděkem jsem vzal angažmá v Teplicích.
Z Teplic jste se pak stěhoval do Ruska, kde jste strávil sedm let. Za takovou dobu jste si na místní život už musel i zvyknout, ne?
Ano, dokázal jsem si představit tam i žít. Mám tam pořád mnoho známých a kamarádů, se kterými jsem v kontaktu. Krasnodar je takový můj druhý domov, chtěl bych se tam někdy v nejbližší době podívat. Aktuálně se v Krasnodaru stal generálním manažerem Bulhar Ivaylo Petkov, se kterým jsme byli nejlepší kamarádi. To naše spojení bychom možná mohli přetavit i směrem k Dynamu, protože oni jezdí na soustředění do Rakouska, takže bychom mohli domluvit přípravný zápas. Nebo i zajistit pro naše mladé nadějné hráče jako jsou Řezáč, Hála nebo Funda nějaké testy a spolupráce by mohla fungovat.
Po vašem návratu jste pod Černou věží prožil čtyři roky, během kterých se dvakrát spadlo, a jednou postoupilo. Jak hodnotíte zpětně druhé působení doma?
Ve výsledku pozitivně. I od rodiny jsem poslouchal, že jsem se zabil v Dynamu, že jsem mohl ještě do nějakého lepšího klubu. Ale já jsem chtěl domů do Budějovic a byl jsem tady spokojený, i když někteří lidé mi to dávali pěkně sežrat. Letos na jaře už ale moje výkony nebyly dobré a kritika je oprávněná. Horší je pak když si myslíš, že jsi odehrál dobrý zápas a lidi ti stejně nadávají. Ale na jaře už byly normální zápasy tak dva, jinak jsem zklamal jako lídr na hřišti i v kabině. Mám rozhodně na sestupu svůj podíl.
Když byste měl za celou svoji bohatou kariéru vybrat zápas, na který si vzpomenete jako první. Který to bude?
No… (dlouze přemýšlí). Asi na mistrovství Evropy jednadvacítek v Trenčíně před plným stadionem, kde bylo deset tisíc lidí, z toho osm tisíc lidí z Čech. Hráli jsme 1:1 se Španělskem, porazili 3:1 silné Holanďany. A pak finále v Bratislavě, kdy nás Andrea Pirlo porazil dvěma góly. A samozřejmě zápas v Táborsku, ten byl úžasný. Vzpomínám i na nějaké duely v Rusku. Nedá se zkrátka jeden vypíchnout.
Kdo byl nejlepším spoluhráčem, se kterým jste měl tu čest si zahrát?
Měl jsem to štěstí zahrát si v jednom mužstvu s Tomášem Rosickým. To je pan fotbalista. Dále určitě Tomáš Ujfaluši – výborný hráč i kluk. Nebo Milan Baroš. Ale zase by jich bylo víc.
Koho považujete za nejnepříjemnějšího protihráče, kterého jste musel bránit?
Určitě Andrej Aršavin. Potkal jsem ho víckrát, bránil jsem ho v sezoně před tím, než měl výborný rok v Arsenalu. Je to opravdu skvělý fotbalista.
|
Zdeněk Křížek: Přál bych si, abychom hráli o postup
