Abych se přiznal, tak že si konečně odpočinu. Bylo toho za celou sezonu dost.
Kde jste ji strávil?
Byl jsem s rodiči v Chorvatsku. Pak už v Bratislavě a za dědou s babičkou na východním Slovensku. Bydlí až u Košic a moc se mi tam líbí. Jezdím za nimi rád.
Tam by o vás bylo postaráno zřejmě velice dobře.
Jsou fantastičtí.
Určitě si to zasloužíte. Prozraďte, fotbalový rozum jste začal brát u nich?
Ne. S fotbalem jsem začal doma v přípravce bratislavského Slovanu.
Pamatujete si jméno prvního trenéra?
Snad ano, myslím, že to byl trenér Vodný, potom v žácích Drgolia, Gálik, v dorostu Molnár, Cvetler a Hrdlička. Také jsem byl pod vedením Jozefa Adamce dva týdny v přípravě áčka. A teď jsem tady.
Co jméno, to československá fotbalová legenda. To oni vám předurčili dráhu středního obránce?
Ne, to ne. V žácích jsem hrával buď středního nebo krajního záložníka a až v mladším dorostu mě přeřadili na post středního beka.
Vzpomenete si na nějakého spoluhráče z dob mládí?
Kvalitní fotbalista je a určitě bude Peter Klát, Tomáš Suchdol.
Do světa za obživou jste vyrazil dost brzy, navíc ještě v dorosteneckém věku...
Přišel za mnou manažer Kovarovič a pozval mě sem do Budějovic na přípravný kemp, který organizoval Pavel Tobiáš. A ten si mě nakonec vybral.
Jak brali rodiče zprávu o odchodu?
Nechali na mě, jak se sám rozhodnu. Když jsem řekl, že jdu, tak to vzali normálně.
Dá se předpokládat, že jste při rychlém odchodu z domova ani nestačil dokončit školu.
Studoval jsem v Bratislavě sportovní gymnázium a dostal jsem na poslední půlrok individuální studijní plán. V květnu jsem konečně odmaturoval.
Nálada po maturitě byla dobrá?
Skvělá, odmaturoval jsem docela dobře, s jednou dvojkou.
Jak často se podíváte domů během sezony?
Měl jsem štěstí, že jsem jezdil na reprezentační srazy slovenské devatenáctky, takže překvapivě poměrně často.
Je to na Slovensko rychlejší autem nebo vlakem?
Auto zatím nemám, takže vlak je určitě rychlejší.
Liší se nějak život devatenáctiletého mladého muže na Slovensku a tady v Čechách?
Určitě, hlavně v tom, že doma s se o mě starali rodiče, tady si všechno musím zařizovat sám. Obrovská výhoda byla, že když jsem přišel domů, bylo vždycky kam sáhnout pro jídlo, pokaždé bylo navařeno. A dobře. Tady, ne že bych hladověl, ale šéfkuchař jsme já sám.
Doma jste musel poslouchat, tady si poroučíte sám. Poslechnete se?
Ale ano, nic jiného nakonec nezbývá.
Když se vracíte na Slovensko, čeká na vás ještě někdo jiný kromě rodičů?
Myslíte nějakou přítelkyni? Spíš tam má spoustu kamarádů, se kterými se vždycky rád vidím. A užijeme si.
To je dobrá zpráva, ale co říkáte sestupu Slovanu z nejvyšší slovenské soutěže a dalším následným problémům s policií? Není to škoda pro váš bývalý klub a klenot slovenského fotbalu?
Možná to k podobnému konci spělo už déle, finanční problémy byly znát dřív i na zabezpečení jednotlivých celků. Poslední půlrok, rok nebo i dva byly problémy s výplatami hráčů prvního mužstva, když jsme jezdili na soutěžní utkání, chyběly peníze na naftu, vypínali nám proud v kabinách, někdy netekla teplá voda.
Kromě obrany v českobudějovickém klubu patříte i k oporám slovenské reprezentační defenzivy do devatenácti let.
Jestli k oporám, to nevím, ale samozřejmě jsem rád, že si mě reprezentační trenéři všimli. Na Slovensku to chodí tak, že od patnácti let se organizovaly mezikrajové turnaje. Ty sledovali vybraní pozorovatelé a vybírali hráče pro nejmladší reprezentaci Slovenska. Mým prvním trenérem byl pan Valovič. Vydržel jsem v kádru až do devatenáctky a v ní nás trénuje pan Hucko.
Kromě fotbalových zážitků poskytuje reprezentace i cesty do zahraničí. Vzpomínáte na nějaký mimořádný zážitek z cest?
Zúčastnil jsem se turnajů například v Turecku, ve Švýcarsku, ve Španělsku. Ale na to moc rád nevzpomínám, dostali jsme tam hrozné příděly. Člověk vždycky rád poznává další lidi a země. V každé se dají najít zajímavé a nové věci. Ale nesmí to končit jako právě naposledy ve Španělsku.
Jestli se nepletu, nebyli jste úspěšní ani v posledních kvalifikačních bojích.
S Portugalskem jsme sice v květnu vyhráli první utkání 2:1 a s Arménií 1:0, ale s Německem už jsme nakonec 1:2 prohráli, i když jsme půlhodiny před koncem ještě vedli 1:0. A to rozhodlo, postoupili oni.
Tak na veselejší notu. Získal jste se Slovanem mistrovský titul v nějaké mládežnické kategorii?
Bohužel dorostenecký titul získali chalani právě v letošní sezoně, až když jsem odešel. Často jsme končili za Trnavou na druhém místě.
A jak jste zatím spokojen s působením v Budějovicích?
To je složitější, záleží na tom na jaký tým se ptáte. Pochopitelně jsem trochu zklamaný, že jsem nenastoupil za první mužstvo. S tím přáním jsem na Střelecký ostrov přišel. Ale také chápu, že jsem musel nabrat větší zkušenosti z dospělého fotbalu. Snad dostanu šanci příští sezonu.
Na druhé straně jste se významnou měrou zasloužil o udržení staršího dorostu v nejvyšší soutěži a nastupoval jste i za třetiligové béčko, jež se také v soutěži udrželo...
To je pravda, ale nemůžu za to sám. Hodně v dorostu přispěli také Jirka Kladrubský a Mišo Skopalík. A vlastně táhnul celý mančaft. Hlavně, že se podařilo dohnat ztrátu z podzimu, na jaře jsme určitě patřili k nejlepším týmům.
Na vašich výkonech jak v dorostu, tak v béčku si trenéři Soukup i Vavroch cenili zvlášť toho, že jste neplašil a ty nejkritičtější situace řešil s klidem bez bezhlavého odkopávání míče. Kde cítíte vy sám, že máte ještě rezervy?
To jsou přesně ty otázky, které nemám rád. Těžko se sám chválit nebo naopak zase si sám něco vytýkat. Třeba to trenéři ani nepostřehli. Ale je jasné, že na sobě ještě musím hodně zapracovat. Musím ještě zpřesnit přihrávku, stačí to takhle?
Je možné vás pochválit i za občasné výlety dopředu, zvlášť když je zakončíte přesnou střelou.
Možná mě to táhne do útoku při vzpomínkách na dobu, kdy jsem ještě hrával záložníka.
V klubu už působí několik Slováků. Pomáhali vám s adaptací na jiné způsoby?
Pomáhal mi Vlado Pončák, vozil mě i na tréninky. Nebo Michal Minár, s tím si dost popovídáme. Ale stejné postavení mám třeba i s Míšou Skopalíkem, který sem také přišel. Spolu jsme si hledali levnější ubytování. Teď už je to v pohodě. A ve rvavosti zase musím dohnat Jardu Chlebka. Ten nic nevzdává ani na tréninku a bere všechno vážně, až z jeho kopaček jde strach.
Pomohla i parta v kabině?
Tak to bezesporu, o srandičky díky Jakubu Kafkovi, Marku Kuličovi nebo Martinu Vozábalovi není nikdy nouze.
V době, kdy si vaši kolegové z dorostu užívali odměny za udržení v soutěži turnaje v Nizozemsku, vy jste nastupoval za černobílé béčko v nevydařeném utkání proti Varnsdorfu. Nepřišlo vám to líto?
Měli jsme za úkol pro klub udržet Českou fotbalovou ligu, takže nebylo o čem diskutovat. A že se zrovna tenhle zápas nepovedl, to se nedá nic dělat, byla to naše vina. Ale je pravdou, že zrovna v té chvíli bych byl raději někde hodně daleko.
Kdybyste měl porovnat českou a slovenskou dorosteneckou ligu, jak by to srovnání dopadlo?
Co vše najdete v příštím čísle časopisu Ofsajd?
Ve Slovanu mě trénoval pan Hrdlička, a to byl výborný trenér. Chodil jsem na sportovní gymnázium a trénink jsem měl dopoledne i odpoledne čtyřikrát týdně. Takže měl dost času s námi pracovat. Pan Soukup je víc teoretik a má dobré názory. Ale proboha, nechtějte po mně, abych já hodnotil své trenéry. To se nedělá.
- rozhovor s českobudějovickým rodákem Romanem Lengyelem, který se ohlíží za první polovinou sezony strávené v ruské lize, kde nastupuje společně s exlibereckým brankářem Antonínem Kinským za Saturn Ramenskoje
- trenér nováčka KP Norbert Král svým chlapcům z Bavorovic v kraji věří
- Olympie Týn se vrací po dvanácti letech do nejvyšší krajské soutěže. Nad daląím působením jejich opor a bývalých hráčů Dynama ČB - Hrdiny a Blümla - visí otazník
- fotbalisté SK Strakonice 1908 vyběhnou do ČFL pod vedením nového kouče Eduarda Kubaty
- a celou řadu dalších zajímavostí z jihočeského fotbalu přinese červencové číslo, které si mohou fanoušci jihočeského fotbalu zakoupit u prodejců tisku na konci příštího týdne
