Jirko, v A–týmu působíš jako asistent trenéra, v B–týmu zase jako hrající trenér, jak tohle všechno lze stíhat?
Je to hodně náročné, hlavně časově, ale baví mě to. Baví mě být s těmi kluky a trenéry, na hřišti, v kabině a tak dále. Je tam spousta detailů. Baví mě řešit to, jak bychom měli nastoupit, baví mě na tom všechno. Manželka je z toho sice trochu na nervy (směje se), ale té jsem to vysvětlil. Všechny ty věci, které jsem vyjmenoval, jsou součástí té trenérské dráhy a chci nasát co nejvíce informací, abych to mohl třeba někdy v budoucnu zúročit. Doma to tedy chápou, ale jak jsem říkal, časově je to náročné.
Zápasy A–týmu a B–týmu se často kryjí, být bys měl ale tedy spíše u rezervy?
Je to tak řečené, ale byly tam už asi dvě výjimky. Mára s Tomášem (trenéři Nikl a Zápotočný) chtěli, abych jel s nimi na zápas, takže jsem jel s A–týmem. Je to ale opravdu jen výjimečně. Od vedení je řečené, že přednost má B–tým. Zatím to ale vychází tak, že jakž takž stíhám.
Jak máte s trenérem Žmolíkem u rezervy Dynama rozdělené kompetence?
Přijde mi, že se docela dobře a vhodně s Dušanem doplňujeme. Já většinou koukám do defenzivy, on zase víc do ofenzivy. Občas si jeden od druhého něco vezmeme.
V průběhu aktuální sezony jsi naskočil už do několika zápasů rezervního týmu Českých Budějovic, bylo to třeba i kvůli tomu, že se týmu na začátku příliš nedařilo?
Určitě to není kvůli tomu, že se prohrávalo a já začal hrát. Situace byla taková, že někteří kluci byli jak v áčku, tak v béčku zranění a Dušan (Žmolík) za mnou přišel s tím, jestli bych ještě nehrál. Já to respektuji, je to už ale dost náročné z toho důvodu, že se moc neudržuji. Snažím se trénovat čtvrtky a pátky, což jsou už velké tréninky, ale už je to prostě v jiném režimu, než to bývalo dříve. Měl jsem z toho trochu respekt, ale zaplaťpánbůh to ještě zvládám. Na rychlosti mi to samozřejmě nepřidalo (směje se), ale zase to nahrazuji něčím jiným. Musím pochválit kluky kolem mě, kteří mi pomáhají. Někdy na ně také řvu, ale patří jim dík.
Jsou v dynamácké rezervě podle tebe kluci, kteří by se výhledově opravdu v A–týmu mohli prosadit?
Od toho to béčko je. Jsou tu kluci, se kterýma se počítá. Neříkám, že se prosadí všichni, ale obecně kluci mají našlápnuto dobře. Nechci konkrétně jmenovat, protože vím, jaké to je. Když jsem byl já mladý, tak jsem pořád sledoval, jestli se někde objeví mé jméno. Kvalita a budoucnost si ale myslím, že jak v béčku, tak v akademii, je.
Jak jsme již zmiňovali, start v ČFL se vám příliš nepovedl, následně se to ale zlepšilo. Jak jsi s výsledky spokojený?
Já bych chtěl být první a ani jednou neprohrát. V tomto jsem asi náročný, ale jednoduchá soutěž to není. Do týmu vám přijdou někteří kluci z dorostu a přechod do toho mužského fotbalu není jednoduchý. Mohli jsme na tom být lépe, ale také hůře. Jde nám ale o rozvoj hráčů. Nechceme samozřejmě spadnout a trápit se tím, abychom někdy na konci soutěže museli béčko zachraňovat. Pro nás je ovšem důležité, aby ti hráči přes B–tým chodili do áčka.
Když jsme u spolupráce A–týmu s B–týmem, funguje podle tebe dobře spolupráce mezi těmito dvěma týmy?
Ano, je to nastavené dobře už v akademii, že ti nejlepší trénují vždycky třeba o kategorii výše. Kluci z devatenáctky například chodí na tréninky s béčkem a někteří už také naskakují do zápasů. To samé, když potřebuje pomoct áčko, tak jdou kluci s áčkem. Tam je nyní třeba Vojta Hora. A dostanou se tam i další, myslím si. U těchto hráčů je důležité, aby co nejdříve hráli dospělý fotbal, otrkali se a mohli hrát za áčko. Nastavené to je za mě dobře.
Když se budeme bavit o A–týmu, co máš na starosti tam?
Snažím se hledat ve hře nějaké věci a detaily, které by mohly být jinak. Na starosti mám standardní situace, jak ofenzivní, tak defenzivní. Občas mám v trénincích na starosti také nějaká cvičení, čehož si vážím, přeci jen je to pořád liga. Od té doby, co jsem skončil s hraním fotbalu, jsem pořád v lize, akorát v jiném režimu. Furt je to pro mě nasávání nějakých nových informací.
Chtěl bys tedy jednou být jako hlavní trenér prvoligového týmu?
Já se tím netajím. Říkal jsem to i klukům, kteří tu teď jsou, Márovi i Zápovi (Niklovi a Zápotočnému). Řekl jsem jim, že jednou trenér chci být. Je to asi čtyři roky zpátky, co jsem říkal, že trenérem nebudu nikdy, otočilo se to ale o sto osmdesát stupňů. Strašně mě to naplňuje a baví. Když jsem ve fotbale působil jako hráč, nekoukal jsem pomalu ani na zápasy Ligy Mistrů a dnes se dívám na ČFL a sleduju utkání mezí Pískem a slávistickou rezervou. Sleduju teď veškeré fotbaly a hledám si v tom to své, je to pro mě motivace. Neříkám, že jednou budu trenérem v první lize, ale chtěl bych být. Je to moje největší přání.
Během reprezentační pauzy nás čeká pohárové utkání a pak výjezd na Spartu, se kterou jsi také spjatý. Jak se tam těšíš?
Říkám to pořád, Sparta je pro mě speciální místo. Strávil jsem tam své nejlepší fotbalové roky a rád se tam vracím. Těším se na fanoušky, na prostředí. Nedávno mi ze Sparty psali, že by mě rádi pozvali na večírek ke sto třicátému výročí od založení klubu. Je to hezké, mám ke Spartě velký vztah.
