Kluci ho zdraví „ahoj“ a jsou šťastní za autogram, fanoušci se těší, až nastoupí do druhého poločasu, anebo odběhá většinu zápasu a budou mu moci při střídání vděčně zatleskat. Jihočeská “černá perla“ si prostě za své účinkování na zeleném trávníku získala srdce příznivců fotbalu nejen pro svůj exotický vzhled. Zejména pro pružnost, pohyblivost a schopnost oklamat soupeře lišáckou kličkou, pro vlastnosti jakoby zděděné po nejslavnějším krajanu Pelém.

Velkou radost z toho, že se drápkem uchytil v Evropě, má i jeho maminka. Jako každá “mae“ i paní Hudsonová je zatížena na syna / ačkoliv má doma ještě jednoho a navíc dceru/, kterého s těžkým srdcem pouštěla na druhý konec světa. Tak ráda by teď na vlastní oči viděla, jak se mu daří. Je to ale příliš daleko, lituje. Taky na tak dlouhou dobu sednout si do letadla se trochu bojí. Na třináct hodin letu! Ještěže je ten internet, aby si mohli dávat o sobě vědět.

Premiéra bez potlesku

Fernando Tobiáš Hudson se narodil před třiadvaceti roky v druhém největším městě Brazílie, v Sao Paulo. S míčem se přátelil jako každý kluk v největším jihoamerickém státě, který je šedesát krát větší než Čechy s Moravou, od malička. Balon byl jeho nejmilejší hračkou sotva se naučil chodit. Prvními“stadiony“ pak ulice, kde se odbývaly neúprosné mače v klukovských ligách. Teprve když mu bylo devět let, přivedl jej otec do předměstského klubu Atleto Sorocaba. To už byla jiná káva! Mimochodem: v Brazílii, ač je největším světovým pěstitelem kávy, prý se nepije tak často jako u nás.
Na první, opravdu už mistrovský zápas si musel počkat do šestnácti let. Přišla se na něj podívat celá rodina a ještě spousta kamarádů a známých. Jenže premiéra se Ferdinandovi příliš nevydařila.

„Byl hodně nervózní… špatný zápas,“ zhodnotil neslavný vstup na profesionální scénu. Celý ztrémovaný nepřesně přihrával, míč mu utíkal od nohy, krátil se mu dech, zkrátka jedna hrůza. Šéfové klubu však nad ním nezlomili hůl. Nechtěli ztratit nesporný talent. Vrátili ho zpátky mezi juniory s nadějí, že Fernando bude mít dost chuti a ctižádosti rozvíjet své kopací dovednosti. Jinak ať si hraje fotbal jen pro potěšení, ze záliby, amatérsky, bez peněz. Bude záležet jen na něm. V Brazílii je přes sedm milionů fotbalistů a každý čeká na příležitost.

Dynamo lepší než Atleto?

Když se Fernando otřepal ze zklamání a po domluvách otce, že by byla škoda nechat zplanět jeho nadání pro kopanou, nechal si říct. Sebral se a znovu začal makat. Tak se snažil a poctivě trénoval, až se za nějaký čas opět vrátil do druholigového mužstva.

Sotva se dostal do formy, potkala ho smůla. Při návratu od přítelkyně boural. Auto zdemoloval a sobě si přivodil zranění na levé paži. Ruku mu sice chirurgové v nemocnici dali zase do pořádku, ovšem nesměl půl roku hrát. Pro fotbalistu nepříjemně dlouhá pauza, kterou se snažil vyplnit alespoň příležitostným pobíháním, aby úplně neztratil fyzičku. Když to po šesti měsících opět zkusil s míčem na hřišti, čekal to horší.

Když už zase hrál naplno, viděl ho asistent trenéra z Liberce a tak mu padl do oka, že ho pozval na měsíční testy pod Ještěd. Ve Slovanu strávil celou sezonu, než jej angažovalo dynamo České Budějovice.

„Tady moc líbí… lidi výborný, jó,“ říká s roztomilou češtinou ofenzivní záložník, jehož parketa je spíše na pravé straně. Zpočátku měl 171 centimetrů vysoký a 70 kilogramů vážící mladík problémy přizpůsobit se stylu české hry. Zatímco u nás se podle něj hraje fotbal s větší agresivitou a rychle, v Brazílii spíše pomaleji, a na důkaz svých slov se zavlní jako při sambě, klidněji. Ono taky v temním vedru asi nejde lítat po hřišti jako helikoptéra.

Pokud by došlo na zápas mezi jeho mateřským klubem Atleto Sorocaba a Dynamem, asi by, prý, trošku váhá s odpovědí, vyhrálo lepší mužstvo, a tím by bylo – Dynamo. Možná to říká ze zdvořilosti, ale třeba i v Brazílii znají úsloví “koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Ach ta čeština

Největším problémem pro Fernanda byl jazyk. Když k nám přiletěl, neuměl říct ani dobrý den. Každého zdravil „olá“, což záhy nahradil prvním českým slovem „ahoj“. Ostatně, kdyby se našinec ocitl mezi samými Brazilci, koukal by na ně také jako jelen. Na některá mezinárodně vžitá slova jako “restaurante, fruta, futebol,“ popřípadě “mundial a equipa“ by možná ještě slyšel, ale ve slovech moca, bela, chá, verveme“ by těžko hledal dívku, krásku, čaj a pivo.

Naštěstí v Liberci už byl jeden Brazilčin, který se snažil Fernandovi usnadnit dorozumění. Chasníkovi ze Sao Paula statečně pomáhala celá kabina, i když se mu často smála, jak to lámal. Do Budějovic přijel už s slušnou zásobou českých slov, ála “furt, jé, vole…“

Teď už je to jiné, už dost rozumí a povídá, jen má menší problémy s trenérem Tobiášem. Šéf prý mluví moc rychle, takže o “překlad“ často prosí jeho asistenta Skálu, aby přesně pochopil, co se od něj chce. Na zvláštní hodiny češtiny však nechodí, domnívá se, že prospěšnější mu bude angličtina. Zřejmě myslí na zadní vrátka. Ve třiadvaceti má akorát tak čas, aby ji zvládl, ačkoliv v nejbližší době ji patrně nebude potřebovat. V Českých Budějovicích má smlouvu ještě na příští sezonu. Rád by k těm dvěma gólům, které dal dosud za Dynamo a k pěti vůbec, přidal další. Ono to přece jen lepší vypadá, když i středopolař se může pochlubit střeleckou potencí. I tu “holt“ měl legendární Epson Arantes do Nascimento, zvaný Pelé.

Náročný kritik

Sympatický hoch z dalekého zámoří nemusí v Budějovicích házet očima po místních slečnách. Krásku má doma a pojištěnou snubním prstýnkem na levé ruce. Tři roky chodil s půvabnou snědou “meninou“ s velkýma hnědýma očima a s dlouhými kaštanovými vlasy, než ji požádal o ruku. Čtyřiadvacetiletou učitelku mateřské školy s poetickým jménem Andrezza. Jak proutek štíhlá mladá paní Hudsonová se v Budějovicích zabydlela a pomalu se seznamuje i s naprosto odlišným jazykem, jímž mluví jen deset milionů lidí. zatímco její rodnou řečí se dorozumívá kolem dvou set milionů obyvatel nejen v Portugalsku a Brazílii, ale i v Africe a Asii. Spolehlivou průvodkyní přes úskalí češtiny je jí přítelkyně spoluhráče Stráského, Veronika. Vedou spolu různé řeči, jak už dvě ženské, když se sejdou., mívají ve zvyku, a při tom se vzájemně obohacují o ten i onen jazyk.

Andrezza nevynechá v Budějovicích jeden zápas a ne, že by manžela vždycky jen chválila. V poslední době však nemá důvod jej kárat. Co hraje v základní sestavě, vydrží “furt sprintovat „ i přes osmdesát minut. skoro celé utkání, a sama mu od srdce ráda zatleská a připojí se k divákům, kteří ho vyprovázejí na střídačku nadšeným aplausem. Byla by ráda, aby mu taková forma vydržela a Budějovice spíše než pořád jen remizovaly, vyhrávaly. “Dynamo,“odposlechla od fanoušků tradiční název klubu.

Nedávno přibyl do jejich mladé rodiny třetí člen, který vyžaduje velkou pozornost. yorkšír Kimi, s nímž jsou často vidět v parku nebo v Krumlovských alejích. Jindy se projdou po městě, ale třeba na Hlubokou se ještě nestačili podívat. V březnu, kdy ještě ležel sníh, vystoupili se sportovci na Kleť.
„Zima mau… špatný, nemám rád. Ale šťastný, že viděl sníh,“ za přizvukování paní Andrezzy se Fernando otřásá při pomyšlení na mráz. „U nás furt teplo… a moc prší. Ráno, odpoledne, v noci, furt.“

České Budějovice udělaly na manžele Hudsonovy velice příjemný dojem. Obdivují staré domy na náměstí a chválí si, jací jsou tu přátelští, “fajn“ lidi. Až Fernando, jemuž v kabině neřeknou jinak než Ferdo, jednou skončí s fotbalem, chtěla by prý tu Andrezza zůstat. Tak se jí tady líbí. ani se tomu nechce věřit, co? Kdoví, kam všude se ještě podívají za kulatým míčem. Spolu jsou teprve krátkou dobu, vlastně pořád ještě prožívají líbánky. Ale jistě v dobrém budou vzpomínat na město, pod jehož Černou věží se zamilovaně vodili za ruce.