Pavle, na úvod. Po letošní sezoně v Dynamu končíte, jaký je důvod?
Těch důvodů by mohlo být víc, ale největší je ten, že už mi fotbal v posledním půlroce nepřinášel takovou radost jako v letech předtím. Byla to kombinace zranění spolu s tím, že jsem zjistil, co všechno se dá ve volném čase dělat a podnikat s rodinou.
Čemu to dáváte za vinu? Myšleno to, že už vám fotbal nedělal takovou radost.
Těžko říct. Možná je to přesycení prostředím, ve kterém jsem byl tak dlouho, možná věcmi, které se děly okolo klubu.
Mládež v Jindřichově Hradci, pak hostování v Sezimově Ústí, jinak jste ale téměř celou kariéru strávil v Dynamu. Jak na ni budete vzpomínat?
Vždycky na to budu vzpomínat v dobrém, Dynamo je moje srdeční záležitost. Strávil jsem tady celou kariéru, Dynamo mi dalo šanci nakouknout do velkého fotbalu a hrát ho. A ať půjde klub jakýmkoliv směrem, vždycky budu jeho fanoušek. Je to klub mého srdce.
Na Střelecký ostrov tedy budete chodit i dál?
Doufám, že jo. (smích) Doufám, že si jednou za čtrnáct dní najdu čas, vyrazím tam a podpořím kluky na hřišti. Spousta z nich tam bude ještě hodně let a já jim budu fandit.
Narodil jste se v Jindřichově Hradci, pak jste šel do Českých Budějovic. Kdo vás sem přivedl?
Vzniklo to tak, že mě v Jindřichově Hradci trénoval můj táta, propojenost mezi trenéry tak byla větší. Nerad bych na nějakého trenéra zapomněl, ale jestli si dobře vzpomínám, tak první krůčky v Dynamu jsem udělal v žácích, kde byl tehdy pan Kačírek. Od 13 a 14 let to pak byl Ivan Novák, který byl takový stěžejní.
Jak na začátky v Dynamu vzpomínáte?
Vzpomínám si na to, že když jsem byl v Jindřichově Hradci a hrál za místní klub, už v té době jsme s tátou jezdili na Dynamo a byli fanoušky, protože nic jiného tehdy v regionu nebylo. Byl to tady největší klub. Když jsem sem přišel, někdy v 10 nebo 11 letech, byl to pro mě splněný sen.
Když jste jako mladý chodil na stadion nebo se díval na fotbal v televizi, měl jste nějakého oblíbeného hráče, od kterého jste se snažil něco odkoukat?
Pamatuji si, že když jsme na Dynamo začínali chodit, hrával tam Karel Vácha, Míra Plocek, bývalý trenér Horejš. Ty si pamatuji. Ale za tu kariéru jsem měl oblíbených fotbalistů spoustu. Jeden se vypíchnout nedá.
Klidně jich vypíchněte víc.
Jako pro všechny to byl určitě Zidane, Figo, to byla skvělá éra fotbalistů. Líbil se mi i Lampard z Chelsea. Bylo jich víc.
Debut jste si připsal v květnu roku 2010 proti Brnu, rovnou v první lize. Byl to pro vás tehdy velký skok?
V té době jsem hrál druhý nebo třetí rok za béčko třetí ligu, ale to se nedá srovnávat. Soutěž je úplně o něčem jiném, skok to byl obrovský. První zápasy? To byla velká škola, protože hned ve druhém zápase na mě hrál David Lafata, který v kariéře dokázal nastřílet spoustu gólů. Tam se člověk učil.
Jaký je podle vás recept na úspěšnou kariéru?
Prvotní je pro všechny u fotbalu zdraví. Bez toho hrát nejde. Musím zaklepat, že mně se nějaká vážná zranění nestala. Maximálně to byly operace menisku, ale to je v téhle době otázka měsíce a člověk je zpátky na hřišti. Až teď na konci kariéry mě potkalo zranění achilovky, které mě vyřadilo na tři měsíce. To bylo asi nehorší. Takže jak říkám, zdraví je primární pro to, aby člověk u fotbalu vůbec vydržel. A pak je to samozřejmě motivace a mít z něj radost.
Radost jste jistě při řadě zápasů měl. Zažil jste jich spoustu, oslavné, postupové. Vzpomínáte na nějaký více než na ostatní?
Člověk si určitě navždy pamatuje debut. To je okamžik, na který se nezapomíná a člověk si ho pamatuje detailněji. Pak to byly dva postupové zápasy, když jsme postupovali z druhé ligy do první. Ty přinesly takový ten pocit štěstí, radosti a euforie. Přesně to, co z fotbalu chcete mít.
Kromě veselých zápasů a chvilek jste se ale určitě nevyhnul ani těm horším.
Nejhorší byly jednoznačně oba sestupy. Speciálně ten druhý, kdy jsme za jarní část sezony udělali snad čtyři body. To bylo zoufalé. Nedařilo se, na celou šatnu padla deka a bylo to trápení. Pak už jsme ani neviděli světýlko na konci tunelu. Nepříjemné.
Hezké i horší okamžiky jste prožíval po boku mnohých spoluhráčů. Je nějaký, na kterého budete vzpomínat nejraději? Třeba díky tomu, že jste si s ním dobře rozuměl.
Těch hráčů byla spousta, ale budou to asi ti kluci, kteří tady byli déle. Ať už to je Peťa Benát, Zdeněk Křížek, Jirka Kladrubský, který tady byl s námi dlouho. Na ty člověk nezapomene a musím říct, že se s nimi i vídáme. Ale všeobecně bylo fotbalistů, se kterými jsem měl dobré vztahy, spoustu.
Jak už bylo řečeno, skoro celou fotbalovou kariéru jste strávil na jihu Čech v Dynamu. Nelákalo vás někdy zkusit to i jinde?
Asi jo, ale na druhou stranu jsem nikdy neměl důvod odcházet. Vždycky jsme se včas dohodli na nové smlouvě. Nikdy jsem neměl zaječí úmysly neprodloužit a čekat, co se najde jinde, i když by se v některých chvílích kariéry určitě něco našlo. Nikdy jsem neměl důvod, byl jsem tady spokojený, byl jsem tu od mala a byl jsem vděčný. Nehledal jsem únikové cesty pryč.
Co bude dál? Prý si chcete vyzkoušet fotbal na nižší úrovni v Rakousku.
Jo, mám to v plánu. Je to v řešení, uvidíme, kam mě cesty zavedou. Za jaký klub, na jaké úrovni, s jakými spoluhráči, protože je tam také spousta Čechů. Uvidíme, jak to bude. Je to otevřené, prostor na řešení je ještě velký.
Co po úplném konci? Chcete se stále pohybovat v prostředí fotbalu?
Tím, že mi 30. června končí smlouva, mám už naplánované civilní zaměstnání a nějak k tomu směřuji. Musí se k tomu všechno sejít, bude to skok, ale na druhou stranu tím, že budu jezdit hrát fotbal ještě jen tak pro radost do Rakouska, to nebude úplné odstřižení. Od Dynama ale ano, opouštím áčko a také akademii, kde jsem trénoval osm let přípravky. Uvidíme, jestli nás cesty zase spojí, jsme domluvení, že když si za rok vyhodnotím, že mi chybí fotbal i Dynamo, můžu se vrátit a dostanu v klubu nějakou roli. Ale uvidíme, jak to bude. Teď se připravuji na novou etapu života, možná zjistím, že mi to nechybí vůbec, možná naopak. Nechci tipovat a střílet od boku.
