12. února 2014 jste si na tréninku zlomil při souboji holenní i lýtkovou kost. Můžete připomenout, jak se to tenkrát celé seběhlo?
Byla to souhra nešťastných okolností a náhod, bohužel to takhle dopadlo. Srazil jsem se s brankářem Bártou, který tu byl před tím pár dní, a měl jsem zlomenou holenní i lýtkovou kost.
Nešlo srážce zabránit, když se na to podíváte s odstupem času?
Nevím, to je těžké. Myslím si, že kdyby ta situace nastala znovu, tak bych opět šel na tu první tyč. Jde o to, jak by zareagoval gólman, ale já bych to řešil stejně.
Nenarušilo to váš vztah s Michalem Bártou?
Ne, máme vztah jako před tím. Bylo to nepříjemné, Michal z toho byl špatný. Ale takový je fotbal, něco podobného se občas stává. Ale úmysl v tom nebyl, nemůžu ho z toho v žádném případě vinit.
Bolest po střetu musela být hrozná. Dá se to k něčemu přirovnat?
Nejprve to byl takový šok. Slyšíte to prasknutí a já slyšel prasknout obě dvě kosti. Když jsem se po chvilce z toho šoku dostal, tak jsem se musel podívat, jestli se to stalo opravdu mně, protože jsme byli v sobě trošku zaklínění. Když jsem zvedl hlavu a uviděl, že jsem to já, tak jsem znovu upadl do nějakého šoku. Pomalu jsem přicházel k sobě a i noha pochopitelně přicházela k sobě.
Co vám blesklo hlavou, když jste si uvědomil vážnost situace?
To bylo asi nejhorší. V ten moment se vám promítne v hlavě spousta věcí. To patnáctiminutové čekání na sanitku…(odmlčí se). Ale byli kolem mě kluci z mančaftu, kteří se vydrželi na to koukat, a hrozně mi pomohli. Hlavně masér Jirka Rotbauer mě hodně uklidňoval a usnadnil mi ty hrozné chvíle.
Viděl jste rentgenový snímek své nohy nebo jste se na něj radši nikdy nepodíval?
Viděl jsem je ještě večer před operací. Z toho mi nebylo úplně nejlépe, ale i ty pooperační jsou zajímavé (usmívá se). Člověk se na ně přeci jen koukne, protože ho to zajímá.
Byla právě podpora týmu a rodiny v těch nejtěžších chvílích klíčová?
Byla a stále ještě je. Pořád jsem se z toho ještě úplně nedostal, nejsem zdravý. Ale hrozně moc si cením toho, jak se ke mně chovali lidi v Budějovicích, jak kluci z kabiny, tak i vedení. Chodili za mnou do nemocnice, pomáhali mi. Díky nim a díky rodině to snáším tak, jak to snáším.
Jak reagoval na vaše zranění konkrétně váš otec?
Jako člen rodiny z toho byl pochopitelně špatný. Ale taky si zraněními prošel a ví, jak k tomu přistupovat. Mamku to zasáhlo víc, ale táta to zase na sobě nedává tolik znát.
Berle už jste odložil. Probíhá léčení tak, jak by mělo?
Existuje již nyní termín, kdy byste mohl začít naplno trénovat?
To se nedá říci. Uvidíme, jak se s tím tělo popasuje. Udělám víc než kdokoliv jiný na světě pro to, abych byl zdravý.
Máte v Českých Budějovicích smlouvu i na příští sezonu?
Já jsem zde byl na hostování, ale určitě se s vedením budeme bavit, co bude dál. Já bych každopádně chtěl vrátit klukům a vedení na hřišti to, jak se ke mně zachovali nebo chovají do dneška. Uvidíme, jak to dopadne.
Platí to i v případě, že by se Dynamu nepodařilo postoupit do nejvyšší soutěže?
Určitě.
I když jste nemohl nastoupit, prožíval jste s kabinou boj o postup?
Samozřejmě. Kromě největších dálek jsem jezdil s týmem i na venkovní zápasy, domácí utkání jsem nevynechal ani jedno. Myslím, že mě kluci rádi vidí a já vidím rád je. Zatím klobouk dolů, jak to zvládají a snad udělají i ten poslední krůček.
Minulou neděli se vám narodil syn Jakub. Pomůže vám taková životní událost i po psychické stránce?
Je to pro mě největší zážitek za celý život. Jsem nesmírně šťastný, že se to povedlo a všichni jsou v pořádku. Je to další motivace k tomu, abych byl co nejdřív zdravý.
