Místo houslí kopačák
Jako většinu malých kluků i Jiřího Stieglera očaroval nejpopulárnější sport naší planety – fotbal. I přes počáteční výhrady ze strany své matky nakonec s jeho zálibou souhlasila a v deseti letech se mohl hlásit na hřišti Fezka Strakonice, které bylo kousek od jejich domu. V jeho další kariéře mu držela pěsti.
„Maminka si myslela, že ze mě bude houslista. Strejda byl muzikant a nevěděl nic lepšího než mi darovat housle. Ty ale většinou končily jako tyčka branky. Maminku to asi trápilo, ale pak si myslím měla radost, že jsem něčeho ve fotbalu dosáhnul. Věděla, že mě fotbal baví. Její náklonnost se projevovala v době, kdy rodiče slavili zlatou svatbu. Já měl hrozné dilema, protože jsem měl letět pískat turnaj do Malajsie. Říkal jsem si, já jí to nemůžu udělat, ale zase na druhou stranu jsem nechtěl o tak atraktivní zájezd přijít. Oba rodiče nakonec rozhodli, ne, ty tam musíš odjet, my to přežijeme a oslavíme to, až se vrátíš. To bylo od nich moc hezké,“ vzpomínal Jiří Stiegler.
Gólmanem proti své vůli
Vysoká postava se zdála trenérům ideální na post brankáře, ale Jiřímu Stieglerovi se mezi tyče za žádnou cenu nechtělo. „Je pravda, že já jsem byl ortodoxní levičák a těch bylo málo. Dokonce se mi v žákovských letech povedlo dát levou nohou sedm gólů za zápas. Myslím si, že jsem nehrál špatně, pochopitelně asi každého lákalo branky dávat, než je dostávat. Postavil jsem si hlavu, že chci hrát, ale trenéři věděli, že mám větší předpoklady jako brankář, já to nedokázal odhadnout. Řekli mi, ne, ty budeš chytat. Trucoval jsem a pak mě trenéři nechali chvilku vychladnout. Pan Chalupský mě nenominoval tam ani tam. Brečel jsem, hrozně jsem ho nenáviděl. Časem jsem ale musel dát všem za pravdu,“ popsal zážitky v žákovské kategorii. Ještě v dorosteneckém věku se v sedmnácti objevil v kabině mužů Fezka, v devatenácti narukoval do písecké Dukly. Vynikal mrštností, přehledem a dravostí.
Podobně jako u dalších fotbalistů byla vojna důležitým mezníkem v jeho další kariéře. Poté, co po dvou letech ze sebe sundal vojenský stejnokroj, si mohl vybírat z několika nabídek. „Hlásily se Vítkovice, potom i Bohemians, ale Pardubice byly nejrychlejší.“ Do předního celku druhé ligy neodcházel sám, z písecké Dukly s ním zároveň zakotvili v Pardubicích Možíš a Bílek.
Nadmíru vydařený rok prožívalo město perníku v šestaosmdesátém, kdy po nervy drásající bitvě s Vlašimí rozhodovalo o postupu do ligy jen lepší skóre ve prospěch pardubických fotbalistů. Pro zranění toho Jiří Stiegler moc neodchytal, několikrát vykloubená ruka mu v další kariéře brankáře nedovolila pokračovat. „Vrátil jsem se domů, už jsem se na to necítil.“ První liga se pro něho na tomto postu stala jen snem. Po jeho odchodu přišla do Pardubic trojice z Dukly Tábor. Černík a dva Jihočeši, Čaloun s Ciprem.
Postrach brankářů
S bohatými zkušenosti se v šestadvaceti vrátil do rodných Strakonic. Nevybral si ale mateřské Fezko, ale konkurenční Zbrojovku. V krajském přeboru zrovna bojovala o udržení. Po posledním kole si mohla zhluboka oddechnout, záchrana se stala skutečností. Jiří Stiegler se rozhodl změnit kletbu osudu, a světe, div se, hrál na postu, který si přál od mládí – v útoku!
„Někteří si mě ještě pamatovali, že jsem koketoval s tím i s tím, dokonce se přiznám, že i na vojně v Písku jsem jeden zápas nastoupil v útoku.“ Fotbal válel za Sokol Sedlice a v době, kdy již patřil mezi prvoligové rozhodčí, za Radošovice. „Pro mě to bylo ideální odreagování,“ poznamenal k účinkování na okresní úrovni.
Trenér ČZ Strakonice
Po ukončení sportovní dráhy převzal trenérské otěže ČZ. Soutěž rozjeli jeho svěřenci, se kterými z velké většiny sám hrál, na výbornou. „Věděl jsem, že když kluky přesvědčím, tak jim toho budu moct hodně předat. Nechal jsem si poslat tréninkový plán od Pepíka Kořínka, který hrával za Spartu a v Pardubicích. A podařilo se to. Tenkrát jsem klukům vydobyl neobvyklou podmínku, chodit trénovat jednou týdně dopoledne. Na tu dobu to bylo nevídané. Kluci, když viděli, že to přináší úspěchy, tak poctivě trénovali v dávkách druholigového mužstva. Všechny soupeře jsme přehrávali fyzicky.“ „Čezeta“ přezimovala na druhém místě a rázem se začalo hlasitě mluvit o postupu do divize.
Závěrečný díl krajského přeboru přinesl šlágr jara se vším všudy. Výborně se totiž rozehrál městský rival Fezko a rozhodující duel svedl dohromady oba strakonické celky. Detektivku rozluštil jediný gól z trestného kopu na škvárovém hřišti Fezka. Zbrojovku výrazně podržel brankář Křížek, v jehož šlépějích šel jeho syn. „Fezko mělo famózní jaro a nestydím se říct, že mělo lepší mužstvo než my. Dokonce jsem chtěl některé jejich hráče, ale tehdy dohoda nebyla možná.“ Strakonické kluby se sloučily v jeden v roce 1993. „Podle mě přišlo sloučení v tu nejnevhodnější dobu, už nebylo z čeho brát.“
Divizní ročník 1971/72 rozjel strakonický nováček ve velkém stylu. Držel se v popředí a v konečném účtování skončil na bronzovém stupínku, jen šest bodů od postupujícího Sokolova. Všem se najednou, až na trenéra, zdálo, že je i divize pro Strakonice málo. Dech došel právě druhý rok. „Divize byla strop.“ Tentokrát horko těžko divizi zachránili. Tři body je dělili od sestupu. Trenér Stiegler vycítil, že je čas skončit. Ještě chvilku vypomáhal u dorostu a pak se s trenérským řemeslem nadobro rozloučil.
První nápad, dobrý nápad
Ve dvaasedmdesátém kývl na nabídku pracovat na okresním výboru ČSTV ve Strakonicích jako referent pro sporty. Sám netušil, že na předlouhých 21 let. Všemožně se snažil vyjít vstříc fotbalovým oddílům, kde se většinou o fotbal staral jeden člověk. Zanedlouho dostal od předsedy okresní komise rozhodčích Václava Jindry ještě jednu nabídku. „Jirko, nutně sháním rozhodčí, nechtěl bys nám pomoct?“ Na vojně si Stiegler udělal rozhodcovskou trojku, jako hráči mu rozhodčí vždycky vadili. Po úspěšném kurzu v Žinkově získal dvojku. „Pískání jsem začal brát vážně, až když jsem začal pískat divizi. To už jsem si říkal, že bych to mohl někam dotáhnout.“ Za šest let se objevil v první lize. Nejprve první dva roky s praporkem na lajně. Měl dost času rozkoukat se, učil se. „Ty dva roky byly pro mě velkou školou,“ potvrdil.
Dočkal se přesně v neděli 7. září. Slavia Praha hostila v Edenu Nitru. Těžký zápas zvládl odřítit na jedničku, dokonce si troufl podle svého hesla – první nápad, dobrý nápad – nařídit proti sešívaným pokutový kop, ten ale Nitra nevyužila.
Od té doby se stal stálicí mezi muži v černém. Za zmínku stojí i první udělená červená karta. „Na to jen tak nezapomenu,“ sdělil Jiří Stiegler. Předposlední únorový den hostila, těsně před odjezdem národního mužstva na zájezd do Argentiny a Brazílie, Dukla Praha bratislavský Slovan. Reprezentační obránce Macela, před zraky vedení svazu a reprezentačních trenérů, nakopl bez míče hostující hráče. „Ve chvíli, kdy jsem mu vytáhl červenou kartu, jsem si uvědomil, že tím pádem na zájezd nepojede a taky nejel. Zpětně jsem si říkal, že i za cenu velké kritiky jsem mu ji neměl dávat. Byl olympijským vítězem a byl v širší nominaci na mistrovství světa ve Španělsku." Na světový šampionát, jenž se konal až po půlroce od této události, nakonec necestoval. Strakonickému sudímu se dlouho vyhýbal.
Se zbytkem Dukly později přijel na přípravné utkání do Strakonic. „Zápas jsem pískal já a Macela měl být kapitánem, ale když mě uviděl, sundal pásku a na hřišti se mi velkým obloukem vyhýbal.“ Až po mnoha letech se náhodně sešli v pražské restauraci U Tygra. „Sedl jsem si k němu a všechno jsme si vyříkali. Ukázalo se, že všechno špatné může být k něčemu dobré. Nároďák ve Španělsku vyhořel a všichni hráči, kteří tam hráli, měli pozastavené přestupy do zahraničí. V tom měl to štěstí, že mohl odejít do německého Darmstadtu a trošku se zabezpečit.“ Podobně jako Jiří Stiegler i Luděk Macela šéfoval ligovým rozhodčím.
Nejvíce zápasů během své kariéry rozhodoval v Praze, kde byly všechny ostře sledované. „Všechny střetnutí pražských mužstev byly nadmíru těžké, ale podařilo se mi je zvládnout. Jednou jsem byl dokonce dvakrát delegován na zápas Sparty s Baníkem, kdy jarní část začínala patnáctým kolem a hned v tom následujícím se utkaly oba týmy znovu a zase jsem pískal já.“
Jednou jedinkrát byl slyšet hvizd jeho píšťalky na Střeleckém ostrově. Černobílí porazili Trnavu na podzim šestaosmdesátého roku nejtěsnějším poměrem.
Za deset let v československé lize odřídil 145 duelů. Největšího ocenění se dočkal v listopadu 1987, kdy se stal nositelem odznaku FIFA. Hned následující den řídil utkání Trnava – Olomouc. „Padlo neuvěřitelných deset branek a všechny ze hry,“ vybavil si první utkání s cejchem mezinárodního rozhodčího.
S píšťalkou na zájezd snů
Měsíc po získání odznaku FIFA dostal nabídku odletět jako jediný evropský rozhodčí na turnaj v Malajsii. Zpráva mu nejprve vyrazila dech, ale neváhal. Taková šance se už nemusela naskytnout. To ještě nečekal, jaké trable jej budou před odletem provázet. Nejprve s pasem, pak s chybějícím benzínem v nádrži u auta a na závěr s placením letenky.
V sobotu 5. prosince 1987 se hodinu po poledni pozdravil s našimi olympioniky, ale dvě hodiny před odletem se dozvěděl, že jeho doklady vedoucí naší výpravy nemá. Nezbývalo než zamávat reprezentantům na Ruzyňském letišti a vrátit se domů. „Naštěstí se na letišti ukázal jako ohromný frajer, v dobrém slova smyslu, doktor Vengloš, který do Malajsie také letěl. Kdysi tam trénoval a byl součástí naší výpravy. Měl tam ohromné známosti. Řekl mi, pane Stieglere, až přiletím do Kuala Lumpur, udělám všechno pro to, abyste se tam dostal. Dá se tam letět ještě přes Moskvu. Pan Baťa mi také řekl, ať přijedu v pondělí do Prahy, že se to pokusí vyřešit.“
V pondělí ráno tedy vyrazil do hlavního města, ale další kolize nastala v okamžiku, kdy si všiml, že mu benzín vystačí tak do Čimelic a ve směru na Prahu čerpací stanice žádná. „V tom chvatu jsem zastavil na čimelickém náměstíčku, kde stál autobus s řidičem, ten se mi vysmál, že jezdí na naftu, doporučil mi, že kousek odsud je stanice SNB, kde my kanystr benzínu prodali.“
Další kalvárie jej čekala ohledně proplacení letenky. „Cesta přes Moskvu byla delší, letělo se pak na Bombaj, Singapur, Kuala Lumpu, a o mnoho dražší. Základ byl v tom, že malajská strana musela letenku doplatit. Když se to konečně všechno vyřídilo, šel jsem si pro letenky, ale bylo mi řečeno, že malajská strana zaplatila málo. Šel jsem zpátky na ÚV ČSTV a to už se pan Baťa naštval, letěl za panem Himlem, který když tuto anabázi slyšel, tak řekl, že když malajská strana částku nedoplatí, tak že ji doplatí.“ Čas tlačil a do odletu zbývaly minuty. V hale se objevil v okamžiku, kdy hlásili poslední výzvu k nastoupení.
Cesta trvala bezmála devatenáct hodin. V Malajsii prožil Jiří Stiegler jeden z největších zážitků v rozhodcovské kariéře. „Zájezd byl perfektní, vrátil jsem se 23. prosince, těsně před Štědrým dnem, řadu věcí jsem si odsud přivezl. Dokonce si říkám, že to byly naše nejbohatší Vánoce.“ Turnaj Mardeka za účasti osmi týmů vyhráli českoslovenští olympionici. Miláčkem publika se stal rychlonohý Siva, o kterého měly místní kluby eminentní zájem.
Fotbalové hvězdy u nohou
Pěkně zblízka si mohl Jiří Stiegler prohlédnout nejslavnější postavy evropské kopané. Jak v pohárových duelech, tak mezistátních. V evropských pohárech měl tu čest pískat zápasy světoznámých mužstev. Mezi nejpamátnější a nezapomenutelné patřily: v Dánsku hostil Aarhus španělský FC Barcelona pod taktovkou slavného Cruyffa, s Angličanem Linekerem, brankářem Zubizarretou, ve Švédsku mezi Malmö a Interem Milán (Bergomi, Brehme, Mätthaus, Zenga), v Nizozemsku Groningen s VfB Stuttgart s obávaným útočníkem Klinsmannem.
Za nejpamátnější zápas Jiří Stiegler jednoznačně označil souboj v kvalifikaci na MS 1990 v Itálii, v němž Skotové hostili v Glasgowě Francouze, vedené Michalem Platinim. Na stadionu v Hampden Parku se vtěsnalo osmdesát tisíc diváků. „Zápas nám doma nahraný na videokazetě, bohužel na ní chybí začátek, což bylo to nejkrásnější, měl jsem husí kůži po celém těle. Po nástupu na hřiště byla na jedné straně osmdesátičlenná skotská kapela, která hrála domácí hymnu. Devadesát minut lidi tleskali a fandili, to bylo neskutečné. Na hřiště nepadl jediný dělobuch nebo komfeta. Posledních pět minut to byl největší sbor na světě, jaký jsem kdy slyšel.“ Pět minut před závěrečným hvizdem Skotové za dvoubrankového vedení střídali a i v tomto případě viděl na naše poměry neskutečnou věc. „Skotský hráč sprintoval střídat, lidi by mu prostě nedovolili, aby zdržoval, znemožnili by ho.“
Velké cti se mu dostalo, když byl pověřen společně s asistenty Krchňákem a Líškou řízením odvety semifinále PVP mezi Sampdorií Janov a KV Mechelen. Z prvního klání si domácí přivezli z Belgie přijatelnou porážku 1:2 a naději, že k postupu jim stačí jednobrankové vítězství. Dlouhou dobu byl belgický brankář Michel Preudhomme k nepřekonání, přesto dvacet minut před koncem rozhodl o postupu domácích, kteří hráli bez vykartovaného Vialliho, Brazilec Carezo. V evropských pohárech řídil jedenáct zápasů.
Ze Strakonic obletěl v černém úboru téměř celou Evropu. Jedinou zemí, kam se nepodíval, bylo Španělsko. „Barcelonu jsem sice pískal, ale hrála venku,“ lituje.
Naposledy pískal do píšťalky paradoxně na stadionu, na kterém začínal, v Edenu. A aby těch paradoxů nebylo málo, tak se opět radovali z výhry 1:0 sešívaní. Tentokrát porazili v derby klokany. Od 3. 12. 1990, kdy Jiřímu Stieglerovi bylo osmačtyřicet, již žádný mistrovský zápas neřídil.
V dalších rolích
Od fotbalu ale neodešel. Ihned začal působit jako předseda komise delegátů ČMFS. Po rozdělení československé asociace byl jmenován šéfem komise rozhodčích. Funkce nadmíru sledovaná a nezáviděníhodná. Jako nadřízený všech rozhodčích musel být i u toho, když po finále domácího poháru byl na pranýři prachatický sudí Mádl.
„Nerad na tuto kauzu vzpomínám. Petr Mádl byl v tu dobu na listině FIFA, měl obrovské předpoklady a talent dotáhnout to daleko. Ale po zápase Žižkova se Spartou byl přeřazen do třetí ligy. Opravdu na to nerad vzpomínám.“ V roce 1995 již komise rozhodčích mandát na další období pod vedením Jiřího Stieglera nedostala. To již dva roky pracoval jako vedoucí pobočky sázkové kanceláře Fortuna.
Po sestupu Českobudějovických z ligy na jaře 2001 jej oslovilo vedení jihočeského klubu s nabídkou, zda by se nechtěl ujmout pozice ředitele tehdejšího SK Č. Budějovice. „Bylo to pro mě velké dilema, přece jen ve Fortuně jsem byl nadmíru spokojený a rozhodoval jsem se hodně dlouho. Navíc i Fortuna se ke mně zachovala tak, jak slíbila, že mi mé místo na nějaký čas podržela, za což jsem jí byl hodně vděčný.“
Úkol na Střeleckém ostrově zněl jednoznačně. Okamžitě se vrátit do ligy. Po nemastném neslaném podzimu byl v úvodu jara odvolán kormidelník Bokša, kterého vystřídal Tobiáš. Tři kola před konce Jihočeši slavili postupovou definitivu. „Měl jsem jednoznačný úkol, postoupit do ligy, ve které se měl klub po skocích mezi první a druhou ligou zabydlet. Po podzimu jsme skončili jako nováček na solidním devátém místě, dalo by se říct, že to byl úspěch. Na starosti jsem měl klub především po sportovní stránce.“
V průběhu podzimu 2003 u černobílých skončil. Kdo se ale jednou s fotbalem upřímně zasnoubí, nemůže ho nikdy opustit, stává se jeho věrným služebníkem. Podobně je na tom i Jiří Stiegler. „Dostal jsem několik nabídek od klubů a byl jsem osloven, zda bych nechtěl znovu dělat delegáta svazu.“ Rozhodl se opět práci delegáta, kterou zastával až do věkové hranice sedmdesáti let.
Fotbalové osobnosti ubyly
V osmdesátých a devadesátých letech běhaly po trávních uznávané veličiny. „Byly v každém oddíle. A ne jedna. A to můžu vyjmenovat x klubů. Když vezmu jenom Zbrojovku Brno, Václavíček, Kroupa, Jarůšek, nebo Spartu, Slavii, Bohemku, Slovan a Inter Bratislava s Petrášem. Všude byly minimálně dvě tři osobnosti jako hrom, které hrály za národní mužstvo.“
Pamětníci při vzpomínce na Nehodu, Kozáka, Bergera, Masného, Ličku, Polláka a celou řadu dalších jenom zavzdychají. Co jméno, to perla. Současný fotbal je založený především na vynikající fyzické kondici a bojovnosti. Technických kousků je vidět poskrovnu. „Dřív se hrál technický fotbal, lítal míč a my rozhodčí,“ uzavírá bývalý vynikající sudí. V roce 2013 obdržel cenu Václava Jíry za přínos českému fotbalu.
