Po podzimní části sezony 2017/18 jste se rozhodl ukončit profesionální kariéru. Jak jste dospěl k této volbě?
Když jsem dostával v posledních letech otázky, jestli ještě budu pokračovat, tak jsem vždy říkal, že chci být součástí mužstva na hřišti. Pokud uvidím, že nemám na hřišti uplatnění a nebudu schopen mužstvu pomoci tak, jak jsem byl zvyklý, tak pak přijde můj čas. Po podzimu jsem si vyhodnotil a došel jsem k závěru, že ten čas nadešel.
Nelitujete zpětně, že jste vůbec pokračoval po minulé sezoně?
Ne, to vůbec ne. Celou minulou sezonu jsem odehrál, zdraví mi drželo, takže nebyl důvod nepokračovat. Že se pak další sezona vyvinula tak, jak se vyvinula, to je druhá věc.
Na podzim jste odehrál jen 198 minut. Bylo by pro vás obtížné absolvovat s podobně nízkou minutáží ještě půl sezony?
Asi ano. Přeci jen jsem byl zvyklý celou kariéru hrát. Vždy jsem se snažil pracovat na trénincích i mimo ně na sto procent. I kdybych v tomhle pokračoval, tak vzhledem k mému věku by šancí asi moc nepřišlo. Já to beru v pohodě a plně respektuji. Jen zkrátka už moje motivace nemůže být taková.
Nemrzí vás, že jste se nerozloučil přímo na hřišti?
Každý hráč si představuje, že dá v posledním zápase hattrick, všichni budou brečet a plácat ho po zádech. Takhle to ale většinou nefunguje. I kdybych ještě absolvoval půl roku, tak pak by rozlučka nebyla jiná.
Nebyla ve hře například varianta, že byste pokračoval jako hrající asistent?
Přibližně měsíc před koncem podzimu jsem zašel za trenérem Davidem Horejšem a řekl jsem mu, že přemýšlím o konci už v zimním období. Jeho první myšlenka byla, že bych mohl být jeho hrající asistent. Nicméně já si myslím, že se člověk do takové pozice musí postupně dostat. Mám sice hráčské zkušenosti, ale tohle je trošku něco jiného. Navíc najednou opravovat na tréninku kluky, se kterými jsem seděl v kabině, to by nebylo dobré.
Přemýšlel jste o pokračování v jiném klubu, kde byste měl větší vytížení? Ať už v Čechách, nebo v zahraničí.
Musím říci, že mě těší, že i v mém věku mám nabídky z druhé nejvyšší soutěže (usmívá se). Nicméně sedli jsme si s Davidem Horejšem a Martinem Vozábalem a řešili jsme, jaká by měla být má role v klubu. Ještě jsme úplně nedoladili náplň práce, ale na aktivní fotbalovou kariéru už zřejmě nebudu mít čas.
Ani hrát na nižší soutěž v tuzemsku nezvažujete? Jen o víkendu si zahrát zápas…
Ve fotbale mi nejde jenom o zápasy, ale hlavně o partu. Nedovedu si představit, že bych někam přijel jednou na trénink a pak na zápas. Bylo by mi to hloupé vůči spoluhráčům i sobě. Pokud bych měl hrát nižší soutěž, tak se vším všudy.
V Dynamu jste s krátkou přestávkou strávil deset let. Jaké pro vás bylo nejdelší období kariéry v jednom klubu?
Když jsem přicházel z Teplic, tak jsem moc nevěděl, co od toho tady očekávat. Chtěl jsem víc hrát a také kariéru trošku nastartovat. Musím říci, že z mého osobního hlediska byla nejvíce povedená první sezona, kdy jsem se stal z pozice záložníka nejlepším střelcem mužstva. Hezky se vzpomíná i na postupovou sezonu. Naopak zažil jsem i dva sestupy, přičemž ten v roce 2015 byl po osmnácti bodech na podzim docela překvapující a hodně mě mrzel. Dynamo jsem poznal jako rodinný klub, Teplice se jeví daleko více jako taková firma. I proto zde chci pokračovat po konci aktivní kariéry.
Vašim nejlepším momentem v černobílých barvách byl postup v roce 2014?
Zmínil bych i první sezonu v Dynamu. Postup byl samozřejmě nezapomenutelný. Poslední zápas v Táborsku, kdy jsme vyhráli 6:0, byl úžasný. Málokdo si to zpětně vybaví, ale po nemastném neslaném podzimu jsme byli celé jaro pod enormním tlakem. Vedení chtělo postoupit za každou cenu, my také, neexistovalo nic jiného než vítězství. Vše vyvrcholilo triumfálním vítězství v derby v Táborsku, což se tady nemusí x let opakovat.
Už jste zmiňoval, že Dynamo vám připadá jako rodinný klub. Přestože nejste rodilý Jihočech, už se jako Jihočech cítíte?
Zapomněli jsme zmínit jednu věc, že jsem tady našel životní lásku. Když opomenu sportovní stránku, tak tohle je pro mě za deset let v Budějovicích to největší vítězství (usmívá se).
Když se vrátíme zpět k fotbalu, považujete se i vy sám mezi jednu z novodobých legend klubu?
Ne, v žádném případě. Legendy tady byly jiné – Karel Poborský a další borci. Sice jsem v Dynamu působil delší dobu, ale třeba Zdeněk Křížek je v klubu ještě déle. Ne, legenda určitě nejsem.
Zmínil jste Zdeňka Křížka, jenž s vámi, Romanem Lengyelem, Michalem Klesou či Richardem Kalodem tvořil v posledních letech osu týmu. Ze zmíněné pětice už pokračuje jen Křížek. Začíná nové éra?
Je to možné. A věřím, že to bude úspěšnější éra. Hráči, kteří přišli před dvěma lety, tak jsou nyní někde jinde. Zlepšili se a celý klub funguje. Jsou v něm dobří lidé, kteří se snaží dělat správné věci. Věřím, že je to ta správná cesta.
Kariéru jste započal v Teplicích, odskočil jste si na hostování do Chomutova, pak jste přestoupil do Dynama, kde jste s ročním polskou přestávkou odkopal deset sezon. Jste se svoji kariérou celkově spokojen?
Slyšel jsem řadu názorů, že jsem mohl z kariéry vytěžit víc, ale já si nemám, na co stěžovat. Ničeho vůbec nelituji.
V roce 2009 jste byl nominován do reprezentačního výběru, ale do utkání jste tehdy nenastoupil. Nemrzí vás ani to, že jste byl kousíček od startu v národním týmu?
Byla to škoda, ale i tak to pro mě byla velká zkušenost a zážitek. Prožil jsem přípravu na mezistátní utkání, které jsem pak strávil na lavičce. Osobně pro mě byla nominace odměnou za dobrou práci, ale celkově si více cením týmových úspěchů.
Vaše náplň práce ještě známa není, nicméně jaká bude vaše nová pozice v Dynamu?
Zůstává mi role šéftrenéra přípravek. Měl bych mít nově na starosti celou mládež s návazností na A-tým. Máme u mládeže řadu perfektních lidí, kteří své funkci dávají všechno. Jediné, co klubu nyní chybí, je větší návaznost na A-tým. V poslední době se nám nepodařilo vytáhnout do áčka žádný veliký talent. Zažil jsem jich v áčku spoustu. Ať už třeba Zdeňka Ondráška, Milana Nitrianského, Zdeňka Linharta nebo Jirku Fundu. Ale když se dnes podíváme, kdo z nich někde pořádně hraje, tak snad jen Zdeněk Ondrášek udělal slušnou kariéru v Norsku. To je třeba zlepšit.
Nebudou vás svrbět nohy, až začne A-týmu 8. ledna zimní příprava?
To nevím (usmívá se). Mám vytvořený vztah ke sportu jako takovému, budu se věnovat mému oblíbenému futsalu. Ten se hraje ve večerních hodinách, na ten bych čas mít měl. Nevím, jak se budu cítit postupem času. Ale zadní vrátka si pootevřená nenechávám.
