Druhá liga se teprve rozbíhá, uplynula tři kola, ale na Střeleckém ostrově, ať už se jedná o mužstvo nebo o fanoušky, je cítit změna. Mohly by se na toto téma vést sáhodlouhé diskuse. Proč se „plašit“ po třech kolech, proč hned ty přehnané emotivní reakce. Nikdo přece po Dynamu nechtěl, aby mělo na konci druholigové sezóny 90 bodů. První zápas jihočeský tým vyhrál, ve druhém v Brně remizoval a ve třetím prohrál. Nejde však snad ani o výsledky, jako o situaci při zápase na trávníku. Fanoušci po utkání s Kladnem nenechali na hráčích nit suchou. Letošní ročník druhé ligy je ale dosti silný a Dynamo, jak se zdá, není vyloženým favoritem, ač média dávají zrovna týmu z jihu Čech největší naděje. Ve druhé nejvyšší soutěži se ocitly Drnovice, zůstalo zde téměř postoupivší Kladno, je tu Hradec Králové, je tu i ambiciózní Viktoria Žižkov a Xaverov. Žádného ze soupeřů není tedy možno nazvat „slabým“.
Možné je, že Budějovicím škodí veškerá mediální hlášení o vyžadovaném a zcela jasném dosažení nějakých vysokých cílů. Ať se jedná o ligu první, nebo druhou. Ať je to dosažení evropských pohárů nebo návrat do první ligy. Jako kdyby ten stav „my chceme, my budeme“ vyvolával neustálý tlak, který hráče svazuje. Jako kdyby oni sami trpěli nějakou nervozitou, jen aby vyhráli, jen aby byly tři body. A nervozita se vkrade i do jejich počinů na hřišti. Jsou odehrána teprve tři kola a všichni jsou zděšeni z prohry. Možná právem. Proč ale házet flintu do žita po jednom nepovedeném zápase? Dynamo stále hledá útok. Pořád nemůže najít náhradu za Kuliče, mistra přihrávek i zakončení, a Lafatu – českobudějovického kanonýra. A po prohraném zápase se nad stadionem snášejí na hráče opět nadávky a výtky, z čehož je tým pochopitelně zcela rozčarován. V Budějovicích je to ale běžné. Před pár lety se v tisku psalo, že hráči mají raději zápasy na hřištích soupeře, kde se jim těchto negativních ohlasů nedostává.

První zápas s Žižkovem dopadl ke vší spokojenosti. Vyhrálo se. Sice v nastaveném čase, ale mužstvo dokázalo diváky více méně nadchnout. Černobílým se evidentně chtělo hrát. Vytvořili si šance, i když je neproměnili. Na hřišti se pořád něco dělo. Obrana pracovala slušně. Záloha byla v kontaktu s útokem, jemuž ovšem skutečně koncovka chyběla. Vítězný gól v nastaveném čase byl šťastný, ale i štěstí je ve fotbale někdy potřeba a kromě toho, naposledy ve druhé lize hodně zápasů končilo vítězným gólem z poslední minuty z nastaveného času. A Dynamo tento den skutečně hrálo až do poslední minuty.

Druhý zápas v Brně byl spíš o opatrné hře, pokusu o udržení čistého konta. Bezbranková remíza by jistě kdykoli jindy nikomu nevadila. Brno B ale nebyl nijak těžký soupeř, zvláště, když jako jeden z mála neaspiruje na postup do první ligy. Euforie z budějovických hráčů nějak opadla a nezaujatý divák o probíhající hře na hřišti prohlásil něco ve smyslu, že i v divizi se hraje s větším nasazením. Byla to škoda, ale Dynamo se alespoň procvičilo v obranné práci. Také díky tomu, že v prvním zápase vypadli hned tři obránci, nastoupila zcela nová zadní řada a vedla si velmi dobře. Šancí na góly bylo však za celý zápas jako šafránu, což mohlo být pomalu se vztyčujícím kárajícím prstem. Byl to ale teprve druhý zápas, k tomu, jak už bylo řečeno, na hřišti soupeře a trenér Cipro říkal, že doma se bude útočit, venku spíše bránit.

Při třetím zápase se však už nedá mluvit o žádné chuti do hry. Jako kdyby černočerné mračno, valící se nad jižními Čechami, do sebe zahalilo i černobílý tým. Nezvládnuté přihrávky, neschopnost proniknout obranou soupeře, nakopávané a odkopávané míče, neuhlídaní hráči soupeře při standardních situacích, neproměněná penalta je už jen další dílek do celé skládanky a není to chyba Michala Beleje, který na sebe tu zodpovědnost vzal. Na hráče padla deka, začali být nervózní, zbytečně faulovali. Hrát v deseti při 0:1 je sice nepříjemné, ale mnoho týmů už dokázalo, že je to někdy výhoda. Dynamo vyloučení Kladrubského nestmelilo, spíš je ještě víc rozhodilo. Spolupráce mezi hráči se vytratila. Nikdo nechtěl převzít zodpovědnost za střelbu na branku, když už se nějaká příležitost naskytla. Jako kdyby mezi hráči narostla jakási bariéra a mohla si vyhovět maximálně dvojice, či trojice. Srovnáme-li třetí zápas s prvním, je to jako nebe a dudy.

Před Dynamem a všemi týmy je ještě 27 kol. V nich se může stát cokoli. Důležité je, aby Budějovice hrály kolektivní hru, kterou fotbal je, skutečně kolektivně. Aby táhly za jeden provaz a do zápasu šli s plnou chutí a nasazením. Fotbalisté sami přece chtějí vybojovat postup, není to nějaký rozkaz shora, i když to tak může vypadat. Třeba by pomohlo, jako už jedenkrát, když se hráči sešli na večeři a vše si mezi sebou vzájemně vyříkali. Možná „rada nad zlato...“. Dynamo je mužstvo prvoligové, ale nemůže se o tom pořád jen mluvit, hráči to musí CÍTIT v sobě. Že tu první ligu opravdu chtějí. Po zápase s Kladnem však Gloria victis! (Sláva poraženým).