Dosavadní kariéru zasvětil působení výhradně na rodném Slovensku. V létě se vydal na zkoušku na jih Čech a uspěl. Trenér Cipro se rozhodl zhruba již po týdnu, že si jej v týmu ponechá. A Jaroslav Hílek pak oprávnění svého setrvání neustále jen a jen potvrzoval. „Takový defenzivní štít Dynamo už dlouho nemělo,“ proslýchalo se několikrát nejen v ochozech E.ON Stadionu.
I diváci totiž jeho práci dokázali ocenit. Práci, která je mnohdy nepostřehnutelná, ale při tom neuvěřitelně platná. Hílek své úkoly plnil znamenitě. Zastavoval útoky soupeřů v jejich zárodcích, protihráčům odebíral míče a dokázal i přesně rozehrát. „Je pravda, že jsem byl ze všech záložníků nejdefenzivnější. Tak to bylo dané,“ uvedl Jaroslav Hílek.
Ve slovenské nejvyšší soutěži ale hrával i na postu špílmachra. Jiná role v purpurovém hávu mu ale nevadila. „Řekl bych, že takové složení nám typologicky vyhovovalo nejvíce,“ pravil muž, který kryl záda Martinu Vozábalovi. „Martin je zkušený a dobrý fotbalista. Spolupráce s ním byla perfektní a hrálo se mi s ním velice dobře. Doufám, že i jemu se mnou.“
Jaroslav Hílek se českobudějovickým divákům představil hned v prvním kole proti Olomouci povedeným výkonem, jímž přispěl k výhře Dynama 2:0. „Hrál výborně,“ pochvaloval si tehdy kouč František Cipro. Rodák z Laksárské Nové Vsi si vysokou výkonnost udržel po celý průběh podzimu.
Bylo karet příliš?
Nastoupil v patnácti zápasech a odehrál v nich 1281 minut. Pokaždé v základní sestavě. Chyběl pouze na Kladně, kdy v předcházejících pěti duelech nasbíral čtyři žluté karty. I jeho absence se možná podepsala na konečném výsledku 1:5 z nepříliš milého pohledu Jihočechů.
Záložník s devítkou na zádech má v kolonce žlutých karet vůbec největší číslo ze všech hráčů Dynama. Rozhodčí mu první varování udělili celkem sedmkrát. „Je to dost,“ utrousí jen. Tuto neblahou statistiku ale lze možná přičíst i na vrub jeho údělu ve středu hřiště, kde podstupuje nespočetně osobních soubojů.
„Možná to trochu tím může být, ale přesto jich určitě mohlo být méně,“ nehledá výmluv sebekriticky Jaroslav Hílek. Zároveň ale dodává, že občas měl i smůlu. „Někdy jsem udělal třeba jen dva fauly za celý zápas, ale z toho jeden byl oceněn žlutou kartou,“ vysvětluje zachmuřeně.
Jeho start v posledním utkání na podzim byl ohrožen. Bitvu se Zlínem odehrál s bandáží na levé noze. „V Plzni jsem si natáhl zadní stehenní sval. Přes týden jsem se sice dal jakžtakž do pořádku, ale stoprocentní to nebylo,“ vrací se k letos druhému měření sil s Tescomou. I když s přibývajícím časem to bylo stále horší a horší, utkání dohrál a prokázal zarputilého ducha.
Po půlroku stráveném v českém prostředí už může porovnávat samostatné soutěže dříve společného státu. „Co se týče fotbalovosti, přílišný rozdíl bych neviděl. Ale nasazení je třeba v Česku určitě větší,“ vypočítává Hílek. Všiml si však ještě další odlišnosti. „Fotbal tady má jiné společenské postavení, je v tomto směru na lepší úrovni,“ míní.
Blonďatý fotbalista může být s angažmá na jihu Čech spokojený. „Jen kdyby zde se mnou byla přítelkyně, bylo by to ještě lepší,“ zasmuší se na chvíli Jaroslav Hílek. „Má práci na Slovensku, a tak to nejde. Občas ale za mnou přijela. A i já jsem často jezdíval domů. Přes Rakousko to autem není zase tak daleko,“ říká hráč naposledy Taurisu Rimavská Sobota.
Devětadvacetiletý bojovník bydlí u slovensko-moravských hranic. Laksárska Nová Ves se nachází opravdu nedaleko hraniční čáry. „Například do Břeclavi to je jen pětačtyřicet kilometrů,“ hlásí lehce překonatelnou vzdálenost do českého města.
Na chvíle strávené v rodinném kruhu u vánočného stromečku se velice těší. Jakmile se mužstvo oficiálně s podzim rozloučilo ve čtvrtek na klubovém večírku, hned následující ráno se vydal domů. „Přípravu začínáme 4. ledna, takže se vrátím až o den dřív,“ má už jasný plán.
Přestože si třítýdenní dovolenou hodlá co nejvíce vychutnat, fotbal z hlavy po celou dobu nevypustí. „Člověk se už tak po týdnu začne opět těšit,“ pousměje se. A fanoušci Dynama jej opět budou moci vídat v záložní formaci svého oblíbeného týmu. „Jaro určitě odehraji v Českých Budějovicích,“ říká přesvědčivě Jaroslav Hílek.
