Již několik dní v kuse se dozvídáme z nejrůznějších médií o selhání čtveřice rozhodčích, kteří měli pod dohledem zápas 19.kola první fotbalové ligy „Dynamo ČB – Sparta Praha“. Zarážející zůstává výsledek těchto diskusí: „Tým Sparty byl v zápase poškozen“, přestože zásadně chybovali asistenti hlavního rozhodčího na obou stranách hřiště…
Stalo se snad již národním fotbalovým folklórem, že se ani jeden zápas Sparty neobejde bez stížností na výkony rozhodčích. Začíná to údajným chybným posuzováním ofsajdů a ve většině případů pak končí přehlídnutou či chybně odpískanou penaltou. Zajímavé na tom celém maratónu je fakt, že pokud Sparta uspěje, stěžují si soupeři na „tlačenku sudích pro Spartu“ a v opačném případě zase Sparta žehrá na nekvalitní výkon rozhodčích, kteří ji svými nekvalifikovanými rozhodnutími poškodili. Skoro by se zdálo, že to Letenští vlastně bez pomoci rozhodčích ani hrát neumí. Svůj nemalý podíl na tomto pohledu má samozřejmě i bolestínství ostatních ligových klubů, které už před zápasem nažhaveně očekávají, s čím to na ně Ti rozhodčí zase vyrukují a jejich ostřížímu oku neujde ani jediný náznak pochybení arbitrů.
Skutečností ovšem je, že ještě vetší měrou k této situaci přispívají i sami sparťanští hráči. V utkání Ligy mistrů dokáží odehrát tvrdý nekompromisní fotbal se světovými soupeři, aby v zápětí rozpačitě polehávali po trávníku při jakémkoliv fyzickém kontaktu se soupeřem z 1.ligy. Ono je totiž pro psychiku sparťanského hráče určitě něco jiného svádět souboj tělo na tělo se slavným Maldinim a nebo se střetnout na hřišti s nějakým „holobrádkem“ z jihu Čech. (Obránci SK ČB ať mi toto nelichotivé přirovnání prosím prominou.) Z toho pak dle mého skromného názoru pramení až 30 % situací, při nichž se sparťanský hráč klátí velice ochotně (a leckdy i dobrovolně) k zemi a vůbec nejeví zájem o další hru. Však on rozhodčí tu troufalost „vesnického balíka“ bojovat se mnou o míč dozajista potrestá. A když se k tomu přidá skutečnost, že se ligový soupeř odmítne nechat snadno porazit a nebo dokonce nečekaně hraje vyrovnanou partii (ne-li lépe), dostávají sparťanské emoce volný průchod.
V zápase Českých Budějovic se Spartou se od samého začátku ukázalo, že to pro Pražany nebudou tři lehce získané body, ale že se budou muset i o jeden hodně prát. Tím byl v podstatě položen základ všech dalších problémů. Sparťané se bez skrupulí při jakémkoliv kontaktu se soupeřem skládali ladně k zemi a rozhodčí Šedivý je se svým zvoleným podivným metrem v jejich bolestínství vydatně podporoval. Místo stoprocentního nasazení a krásného fotbalu pak Letenští logicky předváděli spíše podprůměrný výkon. O to více vzplály emoce, když se nedostavil po závěrečném hvizdu očekávaný výsledek zápasu. „Jak jsme mohli remizovat, když jsme byli lepší a ti amatéři nás v jednom kuse jenom brousili? Asi to bude vina rozhodčího, který je za to málo trestal..“ A tak se pan Šedivý dočkal nečekané a z jeho pohledu možná i nezasloužené studené sprchy. Ostatně ten, kdo na vlastní oči viděl, jak hlavní rozhodčí nepotrestal ani zákrok Gluščeviče, který před jeho zraky udeřil pěstí do obličeje bránícího Horejše, musí se řečem o nadržování sudího domácímu týmu jenom zasmát.
Nejvíc zarážející zůstává skutečnost, že komise rozhodčích označila chybné odmávání ofsajdu před Štajnerovým gólem za ovlivnění výsledku zápasu, kdežto stejný incident na druhé straně hřiště, kdy se mohl osamocený Kulič postarat o pokoření Blažka, byl označen jen jako pochybení. Pomezní rozhodčí Zlámal zvedl praporek nad hlavu zajisté dříve, než Štajner vsítil branku, stejně tak jako pan Petřík zastavil Kuliče dříve, než mohl vystřelit. Lze z toho tedy usuzovat, že závažnost pochybení rozhodčího se posuzuje podle toho, jak rychle stačí hráč před přerušením hry uklidit míč do branky? A nebo snad chtějí pánové z komise rozhodčích spekulovat o tom, že Kulič by gól při „samostatném nájezdu“ stejně nedal…?! (Vzhledem k jeho skvělému výkonu v průběhu celého zápasu bych na to rozhodně nesázel!)
A tak se opět uměle přiživilo povědomí, že Sparta prostě nad svými soupeři vyhrávat musí, ať už předvádí jakýkoliv výkon a pokud se tak nestane, je chyba zaručeně někde jinde než v hráčích samotných, protože letenští hráči formátu např. Karla Poborského v „obyčejných“ ligových zápasech přece neselhávají. Může nás jenom napadnout otázka, proč se tolik spekulací o výkonu rozhodčích nevyrojilo po prohře Baníku v Blšanech. Že by Ostraváci uměli sportovně přiznat, že jimi předvedená hra byla bídná, bez ohledu na výkon rozhodčího…?
Skutečností ovšem je, že ještě vetší měrou k této situaci přispívají i sami sparťanští hráči. V utkání Ligy mistrů dokáží odehrát tvrdý nekompromisní fotbal se světovými soupeři, aby v zápětí rozpačitě polehávali po trávníku při jakémkoliv fyzickém kontaktu se soupeřem z 1.ligy. Ono je totiž pro psychiku sparťanského hráče určitě něco jiného svádět souboj tělo na tělo se slavným Maldinim a nebo se střetnout na hřišti s nějakým „holobrádkem“ z jihu Čech. (Obránci SK ČB ať mi toto nelichotivé přirovnání prosím prominou.) Z toho pak dle mého skromného názoru pramení až 30 % situací, při nichž se sparťanský hráč klátí velice ochotně (a leckdy i dobrovolně) k zemi a vůbec nejeví zájem o další hru. Však on rozhodčí tu troufalost „vesnického balíka“ bojovat se mnou o míč dozajista potrestá. A když se k tomu přidá skutečnost, že se ligový soupeř odmítne nechat snadno porazit a nebo dokonce nečekaně hraje vyrovnanou partii (ne-li lépe), dostávají sparťanské emoce volný průchod.
V zápase Českých Budějovic se Spartou se od samého začátku ukázalo, že to pro Pražany nebudou tři lehce získané body, ale že se budou muset i o jeden hodně prát. Tím byl v podstatě položen základ všech dalších problémů. Sparťané se bez skrupulí při jakémkoliv kontaktu se soupeřem skládali ladně k zemi a rozhodčí Šedivý je se svým zvoleným podivným metrem v jejich bolestínství vydatně podporoval. Místo stoprocentního nasazení a krásného fotbalu pak Letenští logicky předváděli spíše podprůměrný výkon. O to více vzplály emoce, když se nedostavil po závěrečném hvizdu očekávaný výsledek zápasu. „Jak jsme mohli remizovat, když jsme byli lepší a ti amatéři nás v jednom kuse jenom brousili? Asi to bude vina rozhodčího, který je za to málo trestal..“ A tak se pan Šedivý dočkal nečekané a z jeho pohledu možná i nezasloužené studené sprchy. Ostatně ten, kdo na vlastní oči viděl, jak hlavní rozhodčí nepotrestal ani zákrok Gluščeviče, který před jeho zraky udeřil pěstí do obličeje bránícího Horejše, musí se řečem o nadržování sudího domácímu týmu jenom zasmát.
Nejvíc zarážející zůstává skutečnost, že komise rozhodčích označila chybné odmávání ofsajdu před Štajnerovým gólem za ovlivnění výsledku zápasu, kdežto stejný incident na druhé straně hřiště, kdy se mohl osamocený Kulič postarat o pokoření Blažka, byl označen jen jako pochybení. Pomezní rozhodčí Zlámal zvedl praporek nad hlavu zajisté dříve, než Štajner vsítil branku, stejně tak jako pan Petřík zastavil Kuliče dříve, než mohl vystřelit. Lze z toho tedy usuzovat, že závažnost pochybení rozhodčího se posuzuje podle toho, jak rychle stačí hráč před přerušením hry uklidit míč do branky? A nebo snad chtějí pánové z komise rozhodčích spekulovat o tom, že Kulič by gól při „samostatném nájezdu“ stejně nedal…?! (Vzhledem k jeho skvělému výkonu v průběhu celého zápasu bych na to rozhodně nesázel!)
A tak se opět uměle přiživilo povědomí, že Sparta prostě nad svými soupeři vyhrávat musí, ať už předvádí jakýkoliv výkon a pokud se tak nestane, je chyba zaručeně někde jinde než v hráčích samotných, protože letenští hráči formátu např. Karla Poborského v „obyčejných“ ligových zápasech přece neselhávají. Může nás jenom napadnout otázka, proč se tolik spekulací o výkonu rozhodčích nevyrojilo po prohře Baníku v Blšanech. Že by Ostraváci uměli sportovně přiznat, že jimi předvedená hra byla bídná, bez ohledu na výkon rozhodčího…?
