Po konci loňské sezony vám byla v Dynamu svěřena nová role. Přiblížíte nám, v čem přesně spočívá?
Co se týká béčka, tak jsem hrající asistent. S tím, že se snažím pořád trénovat jako hráč, ale s Dušanem Žmolíkem už řeším spíš trenérské věci. A teď k tomu přibylo také áčko, kde se zapojuji do tréninků, když to po mně chce trenér. Přihrávková cvičení, videa, je toho hodně. Ale jsem za to rád, na start trenérské kariéry je tohle nejvíc. Někteří kluci, kteří skončí ligu, chtějí být také trenéry, ale dostat se k tomu nemusí. Já jsem šanci dostal hned a moc si jí vážím.
Jde vůbec tohle všechno časově skloubit?
Je to náročné. Když má áčko trénink dopoledne, odpoledne ho má zase béčko. Jezdím na stadion dřív a dělám si všechno, než přijedou trenéři a hráči. Času a prostoru moc není, ještě navíc, když mám do toho dvě děti.
Podle rozhovorů, které jste poskytoval po konci hráčské kariéry, jste chtěl více času věnovat rodině. Podle toho, co říkáte, to tak ale příliš není.
Ze začátku jsem byl jen u béčka a měl jsem volnější dopoledne. Ale to byly děti ve školce a manželka v práci. Teď jsem vytížený jak pro áčko, tak pro béčko. Manželce jsem to vysvětlil, podporuje mě, chápe to. Občas mě trochu zamrzí, když nemám čas, třeba teď ji posílám s dětmi na dovolenou k moři. Ale já prostě nemůžu. Snad mi aspoň budou posílat fotky. (smích) A v zimě jim to vynahradím.
Fotbalový kolotoč v zimě přibrzdí mistrovství světa v Kataru a samozřejmě pauza nižších soutěží, do té doby ale budete mít napilno. Co se stane v případě, že se zápasy obou vašich týmů budou krýt?
V tomhle má přednost béčko, i když si trenér přeje, abych jezdil i na zápasy áčka. Zatím to vychází, ale jezdím přímo až na zápas. V sobotu hraje áčko v Hostouni a v neděli áčko se Slováckem (rozhovor veden v průběhu týdne před utkáním se Slováckem), takže kdykoliv budu moct a nebude se to krýt, budu jezdit na všechno.
Po konci hráčské kariéry se tedy rozhodně nenudíte.
Vůbec. (smích)
Do fotbalu jste se dostal zpátky jako člen realizačního týmu. Když ale vidíte kluky v kabině, nemrzí vás, že už nejste hráčem?
Nemrzí, ale třeba před zápasem se Spartou jsem si říkal, že bych si zahrál. Ale už to beru tak, že chci prorazit jako trenér. Prožívám teď zápasy jinak, jsem vděčný, že u týmu jsem jako asistent. Když jdu do kabiny, je to jiné. Jsem s kluky rád, jsem rád, že mě berou a respektují jako asistenta trenéra, ale je to něco jiného než mezi nimi sedět.
Co pro vás představuje trenérský cíl?
Chci pracovat na tom, abych tady třeba jednou převzal roli hlavního trenéra. Je to pro mě velká motivace. Trenéřina mě baví a naplňuje.
Jaká cesta k němu zatím vede?
Jsem na startu, snažím se vnímat věci od kondičního trenéra, trenéra brankářů a podobně. Abych o tom něco věděl a neplaval v tom. Vnímám taktiku, proč se co dělá, detaily.
S trenérským povoláním je spojená licence, kterou zatím nemáte. I tohle tak musí být téma, na kterým často přemýšlíte.
Určitě, bez toho bych to dělat nemohl. Čekají mě licence a chci jezdit na stáže a využívat svých kamarádů, které po světě mám. Chci zvenku přinést něco nového. Nechci jet být jen v Dynamu a říkat, jak se to má dělat. Chci se vzdělávat mimo Českou republiku. Samozřejmě jestli mi to dovolí i čas. Na licence musím být uvolňovaný a dokonce už jsem byl i na stáži ve Watfordu. Sice je to na úkor toho, že nemám moc volného času, ale beru to jako investici do sebe. A tak to vysvětluji i manželce. (smích)
Přesuňme se k béčku, které vloni díky druhému místu postoupilo z divize do třetí ligy. Čekal jste něco takového, když jste u týmu začínal?
Chtěl jsem postoupit přímo. Nejde to naplánovat, nic není takové, jaké si řeknete. To hlavní se děje až na hřišti.
Co se dělo na hřišti ve vašem případě? Je to jiné oproti tomu, co jste zažíval v nejvyšší soutěži?
Je, to jsem poznal hned na začátku sezony, kdy jsme prohráli v Klatovech. Tehdy jsem byl hlavou pořád v lize, na všechny jsem křičel a kritizoval je. Pak za mnou dokonce přišli a řekli mi, že takhle to tam fungovat nebude. Zapřemýšlel jsem nad tím a měli pravdu. Přechod z dorostu do divize je těžký, kluci se kvůli mně pak báli i hrát. Takže jsem zvolnil a týmu to prospělo. Kluci se mužský fotbal pořád učí. Někdy musím zařvat, ale spíš musím být takový hodný mentor. To se snažím praktikovat i ze střídačky. Tak, jako bych byl pořád hráč. A funguje to. Já jim můžu poradit, ale určitě jim neříkám, co musí a nemusí dělat. Musí si na to přijít sami. Myslím si, že můžu čerpat ze své zkušenosti ze hřiště, ale pak už je to jen a jen na nich.
Zkušeností z života profesionálního fotbalisty máte na rozdávání. Využíváte je často?
Snažím se z toho čerpat pořád. Když je konkrétní situace, vybaví se mi a vím, jak se zachovat. Nedělal jsem všechno správně, nebyl jsem ve všem stoprocentní, ale pro kluky se snažím hledat nejlepší řešení. Pobavím se s nimi, bez problému, ale mám problém, když se mnou někdo bojuje. A to zatím nikdo neudělal.
Je třetí liga oproti divizi skok? Zejména pro kluky, kteří přecházejí z dorostu mezi muže.
Nechci nikoho urazit, ale pro další vývoj kluků byla divize zdržováním. Z kariéry by si ukrojili rok. Klub jako Dynamo a jeho béčko musí hrát třetí ligu. Je to o úroveň výš, klukům z dorostu možná bude trvat přechod déle, ale je to nejlepší škola.
V čem přesně se třetí liga liší od divize?
Rychlejší hráči, zkušenější. To jsme zažili hned v prvním zápase s Pískem. Dali gól, pak si to v klidu uhráli. Připomínalo mi to divizi, kdy jsme nedávali góly, hráli dobrý fotbal, a pak přišel soupeřův brejk. V divizi jsme to ustáli, ve třetí lize je to kruté v tom, že mají brejk a promění ho. Kvalita je jiná. Ale hned po zápase jsme si s trenérem říkali, že se i s takovými týmy dá hrát. Kluci si musí třetí ligu vyzkoušet a věřím, že po dalším jednom nebo dvou zápasech budeme připravení. Půjdeme nahoru. Se záchranou podle mě nebudeme mít problém, ještě navíc, když se k nám chodí kluci z áčka po zranění rozehrávat.
Jak zatím funguje spojení s áčkem?
Béčko je servis pro áčko. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Kluk bude zraněný měsíc a bude potřebovat odehrát zápas, tak půjde za béčko. Aby měl zápasový rytmus a byl použitelný pro áčko. V béčku máme patnáct lidí, takže se někteří nedostanou ani na lavičku, ale kluci to vědí a respektují. Kluci z áčka musí být na hřišti vidět a cítit, protože hrají ligu. Měli by pomoct. Není to pro ně za trest, jsme rádi za to, že k nám chodí. A pro kluky z béčka je to motivace. Vědí díky nim, že to jde.
Někteří z nich by se jednou možná mohli dostat až na vrchol, tedy do ligové společnosti. Věříte, že v týmu některé takové hráče máte?
Přál bych to každému, nerad bych vyjmenovával. Je to krásný život. Ale je jim 18, 19 let, takže jim jde i o holky, diskotéky. Je to těžké, taky jsem to zažil, ale měl jsem to štěstí, že jsem si ligu nakonec zahrál. A to tak, že dlouho.
Radíte jim v něčem? Nebo necháváte věci plynout?
Říkám jim, ať obětují dva roky života, ale je to na každém hráči. Jako trenér jim můžu radit, ale rozhodnutí je na nich. Zamykat je a kontrolovat nejde. Budějovice nejsou velké, všechno se kdyžtak dozvíme. Ale jak říkám, obětovat dva, tři roky života, pak se budou mít krásně.
Ti, kteří tohle všechno zvládnou, by si jednou mohli zahrát fotbal na profesionální úrovni. Je tohle ten cíl, který v béčku máte?
Ano, dlouhodobý cíl je vychovávat kluky pro dospělý fotbal a áčko.
