„Dnes pracuju v pohostinství, protože mám v centru Chomutova v Prioru restauraci. Mám rodinu, dva kluky osm a tři a půl roku. Ten větší už hraje v přípravce a já s ním chodím trénovat. Takže se věnuju rodině. Fotbálek hraju už jenom rekreačně. Dřív jsem dělal i trenéra Chomutova. Ale chce to mít čas a lidi na mě stejně jenom řvali, i když jsem se snažil hrát s týmem co nejlepší fotbal a nic jsem za to nedostával. Nemám to zapotřebí, takže se raději věnuju klukovi, abych do něj dostal, co fotbalista potřebuje. Učím ho kopat volejíčky, zvykat si na odskok míče, hlavičky, tvrdě nacvičujeme střelbu. Mám licenci A, tedy druhou nejvyšší, ale abych trénoval někde zadarmo, to ne.“
Jste jenom šéfem restaurace, nebo se věnujete
i samotnému provozu?
„Hrozně mě baví všechno, co se
týká vaření, dokážu vytvářet samostatně jídla. Nejenom hotovky, ale minutky.
Zrovna dnes mi nepřišla kuchařka, takže od rána od šesti jsem byl v kuchyni.
(autoři článku mohou potvrdit, že španělský ptáček i kuřecí Kung pao byly
vynikající, pozn. red.).“
Jaký je současný
fotbal v Chomutově?
„Ten je asi v téhle době mrtvý. Každý zná místní
anabázi, kdy to tu celé pohnojil manažer Záruba. Rozhovory, které vede Lábus při
představení v divadle, to všechno je o Horníkovi a o něm. Dokonce i takové jeho
narážky na Nevrlého jako o člověku, který přišel z Afriky a tady bude
vyskakovat. Udělal si klub na sebe a veškeré peníze točil přes sebe. Neprůhledné
financování, transakce, sponzorství, režíroval to pro sebe a hlavně se věnoval
rozhodčím. Byl, nebo pořád je obrovský kamarád s Horníkem. Dokonce to jeden čas
zkoušel i ve Spartě, ale vydržel tam asi jenom dva měsíce. Když viděli, co dělá
a chce dělat. Pak prolítli i nakrátko Teplicemi, ale neuspěl ani tam. Pak to
navrhli Nevrlému a ten tam dělá manažera vlastně dodnes. On je to velice
zvláštní člověk. Nedal na vlastní odchovance, mládeži se nevěnuje a když se
někdo objevil, tak je hned rozprodal místo toho, aby je zapracoval do týmu.
Takže nikdo nebyl místní. Když jsem šel na fotbal, tak jsem nikoho neznal.
Nacpal sem kluky z teplického dorostu a udělal si z toho soukromý byznys.“
Dá se předpokládat, že dnešní sponzoři si dnes
svoje peníze za takové situace ohlídají.
„Dnes generální sponzor
chomutovského fotbalu Severočeské doly řekly, že nedají ani korunu ani mládeži,
dokud to povede Záruba. Averze jsou k němu i na městě. Kdyby náhodou Chomutov
sestoupil, je to jenom jeho zásluha, protože kvůli němu se od fotbalu odvrací
kdekdo.“
S jižními Čechami vás neustále pojí i Budvar,
který ve své restauraci čepujete.
„Já jsem odešel z Budějovic, protože se mnou
nepodepsaly smlouvu, když jsem se vrátil z Turecka. Tam jsem měl podepsanou
roční smlouvu a nechtěli mě pustit, i když mi nezaplatili peníze, které mi
slíbili. Proto jsem neměl volnou kartu. Tam mě můj manažer Justýn Javorek
okradl. Čekal jsem a hrál za juniorku. To bylo za Dejmala. Ten za mnou přišel a
já myslel, že se budeme bavit o fotbale, ale on se ptal na nějakou koženou bundu
z Turecka. Pak odešel a vzal to, myslím, Tobiáš. Byl výbor sedmi lidí, kde byl
Pepa Frydrych, Emil Kuš, Zdeněk Čadek, Franta Tobiáš. Pak za mnou Pepa přišel
s tím, že jsem neprošel 3:4 na hlasy. Já neměl kde bydlet, protože se svojí
manželkou jsem se rozešel. Říkal jsem, aby mi dali nějaký byt 2+1 a nějaké
peníze. Není tajemstvím, že jsem chtěl tři sta tisíc. To, že mi nedají. Takže za
všechno to dobré, co jsem pro Budějovice udělal, se ke mně takhle zachovali.
Dopadlo to, jak to dopadlo. Přesto na Budějovice pořád vzpomínám, a proto u nás
točíme i Budvar. Už pod Černou věží mi chutnal.“
Ale i když vás nechtěly Budějovice, zájem přišel
odjinud.
„Druhý den za mnou přijel Jirka Kotrba a odvezl
mě do Chebu. Nevím, jak se to dozvěděl. Jel jsem s nimi na zájezd do Francie,
prodělal celou přípravu, ale smlouva se také stále oddalovala. Takhle se mnou
licitoval ještě Šeterle, teď je v Mladé Boleslavi. Říkal jsem, aby mi dali dvě
stě tisíc a když se jim to nebude líbit, tak že moc nebudou tratit. A byl tam za
Kotrby slušný mančaft. Hrál Vlasta Svoboda, který pak působil i ve Spartě, Jozef
Weber. Tak jsem jel do Chomutova si vzít čas na rozmyšlenou. Zašel jsem do
hospody a přišli za mnou místní funkcionáři. Tehdy ještě fungovala VTŽ, tak
přišel i ekonomický ředitel Pucholt. Vytvořili sportovní sdružení. Figuroval u
toho i zápasník Dvořák. Nabízeli mi veliké peníze, abych přestoupil do
Chomutova. A vyřídili mi i papíry z Turecka, že jsem znovu mohl hrát.“
Jak vlastně probíhala vaše anabáze v Turecku?
„Budějovicím se vydařil postup do ligy, a tak
jsme se domluvili, že mě pustí ven, abych si něco vydělal. Ale asi to byla i
moje chyba, že jsem šel pryč. Měl jsem tam pevné zázemí, postavení, byl jsem
kapitán, měl jsem všechno, co jsem potřeboval. Předělávaly se i smlouvy. Jenže
já měl tenkrát tři tisíce v Temelíně a za postup do ligy osm a půl. Tomu už
nikdo nebude dneska věřit. Nabídek jsem měl víc, třeba německou druhou ligu,
Casino Salzburg, Mödling, Altair Izmir, kam mě ukecal Javorek, syn bývalého
brankáře. Bylo tam krásně a podepsal jsem roční smlouvu.“
Jenže není všechno zlato, co se třpytí.
„Odletěl jsem na soustředění do hor, ale měl jsem
smůlu, že jsem nepočítal s tím, že prvoligový klub nebude mít základní vybavení.
Odletěl jsem dost nalehko, jenom s nejnutnějšími věcmi. Ještě že jsem měl
vlastní kopačky, protože neměli ani tenisky. Dali mi akorát dvoje ponožky,
teplákovku a dvoje trenky.“
A jestli jsou naše informace správné, právě na
nedostatečné vybavení jste doplatil.
„V těch horách se běhalo v udusané hlíně. Já byl
nucený to běhat v lisovkách, protože jsem neměl ani tenisky. Lýtka jsem měl
ztuhlá jako kámen a byl to záběr na achilovky. A na konci tréninku, při
posledním cvičení najednou rána a bylo po fotbale. Naštěstí soukromá klinika
zapracovala dobře a dokonce z naší ambasády přijel nějaký právník. Takže mi dali
měsíční plat a poslali mě domů. Byla to smůla, protože si myslím, že jsem na to
měl, to se dá za těch devět dní celkem dobře poznat. Byli tam se mnou Dostál
z Vítkovic a Medgyes z Dunajské Stredy. Ten tam spokojeně vydržel dva roky.“
Jak vás přijali zpátky v Budějovicích, kterým
jste výrazným způsobem pomohl k postupu do nejvyšší soutěže?
„Když jsem se vrátil do Budějovic, tak za mnou
Kotrba s Tobiášem přišli a navštěvovali mě. Jenže pak v zimě přišel Dejmal,
změnila se atmosféra i ve výboru. Vodu čeřil i Zdeněk Procházka, který do všeho
rejpal. A výbor se mění dodnes, jak tak koukám. Nakonec udělali Sialiniho za tři
sta padesát tisíc, a za pár měsíců ho vyhodili, když zjistili, že jim prodává
zápasy. Mně ty peníze nedali, jemu jo. Takže nic nového pod sluncem. Dodnes vím,
že to zmanipuloval Franta Tobiáš.“
Vraťme se tedy k vašemu opětovnému působení ve
vašem Chomutově.
„Měl jsem i tady štěstí na trenéry. Nejdřív to
byl pan Stehlík z Mostu, za něj to fungovalo velice dobře. Hráli jsme i s béčkem
Dynama na hlavním hřišti a vyhráli jsme tam 3:2. Dával jsem dva góly. A to právě
ještě hrál i Vlasta Svoboda, Seman, Gedeon. Pak trenér kvůli Zárubovi odešel a
vedl jsem to půl roku já. Až přišel Jiří Nevrlý. Dobře jsme vycházeli už
v Budějovicích. V prvních třech utkáních jsem dal pět gólů a dařilo se.“
Takže znovu přišel zájem z vyšší soutěže.
„Přišel František Cerman z Teplic. Ve dvaatřiceti
jsem i tam pomáhal k postupu. Jenže pak do mě začal trenér Cerman šít, kolik je
stojím. Ale přitom jsem pořád góly dával, i když mi nedával tolik příležitostí.
Hrdlička mě nechtěl pustit, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se domluvil
s bývalým trenérem Stehlíkem a šel jsem hostovat do Mostu.“
Potom jste se znovu vrátil do Chomutova a pomalu
přišel i konec kariéry.
„No jo, ale za Záruby nebylo ani na pití při
tréninku, přelézali jsme plot, abychom vůbec měli kde trénovat, prostě nebylo na
nic, trénovalo nás osm, no hrůza. Nedostával jsem ani korunu. Potom si přivedl
trenéra Bičovského, se kterým si notoval. Hráli jsme o záchranu, takže odešel i
on. Já jsem hrál jednu sezonu divizi v Kadani a pak jsem se domluvil s jedním
známým a kopal jsem I. A třídu v Udlicích (kousek od Chomutova, pozn. red.).
Dělal jsem hrajícího trenéra a líbilo se mi tam. Skvělá parta a v sedmatřiceti
letech aspoň slušné zakončení kariéry. Už se ozývala se léta a zlobilo koleno.“
Ale ve sportu jste ještě neřekl své poslední
slovo.
„Moje veliké hobby je teď nohejbal, můj adrenalin.
Kopeme si to tu s bývalými extraligovými hráči a jde to.“
To je konec vašeho fotbalu na Chomutovsku, ale
připomeňme si podrobněji vaše začátky na jihu Čech. Tam vás přece přivedla
vojna.
„Narukoval jsem do Tábora, kde jsem byl první
půlrok. Dělal tam trenér Sokol, o kterém se snad ani nebudu zmiňovat, byla to
bída. Po něm to vzal Kozačka. Po půl roce mě poslali do Jindřichova Hradce, kde
se hrála II. národní liga, moravská skupina, která měla dobrou úroveň. Za pět
zápasů jsem dal asi osm gólů a Kozačka mě spolu s Hodúlem, Havránkem, gólmanem
Jurčíkem přivolal zpátky. Podařilo se nám soutěž zachránit a v Ratíškovicích
byla oslava. V příští sezoně se v I. národní lize dařilo, měli jsme dobrý
mančaft. Hrál s námi třeba Olda Machala, Petr Vrabec. A když se jelo na zájezd
do Vietnamu, tak mě Kozačka nevzal, protože se tam namontovali hráči z Dukly
Praha.“
Další štací byl i Písek.
„Tam se o mě postaral major Jiří Antoš,
vynikající chlap. Dělal jsem správce hřiště pod velením kapitána Kaliny. Měl na
starosti sportovní zázemí. Měl jsem na tyhle chlapy štěstí. A také se dařilo. Na
podzim byl Písek na padáka, ale na jaře jsme prohráli jenom jednou, v Krumlově.
Skončili jsme čtvrtí a přišel za mnou generálmajor Nagyovič, který se ve mně
zhlídl. Dělal potom po revoluci s Kocábem likvidaci ruských tanků a vojsk. Dal
mi obálku a když jsem ji otevřel, tak tam byly čtyři tisíce. Na Písek vzpomínám
hrozně rád a zase to bylo o partě.“
Takže tím se vám v roce 1985 otevřela cesta do
Budějovic?
„Sehráli jsem jeden přátelák, pak druhý a nemohli
se rozhodnout. Když jsem se pak bavil s Jardou Holým nebo Petrem Skálou, tak mi
nadávali jak byli naštvaní, že kvůli mně pořád jezdili do Písku. Skála říkal, že
si myslel, že je to přátelák, ale místo toho musel být pořád ve střehu. Nakonec
mě Budějky udělaly a bylo to krásné. S Jirkou Němcem jsme tehdy spolu nosili
tašky s dresy a strávili jsme spolu hodně času.“
Zavzpomínejte na nějaké ze svých branek.
„Dobře se vzpomíná na hattrick proti Chebu a
ještě další šance jsem neproměnil. Když jsem dal gól Olomouci do šibenice,
přiběhl ke mně Pepa Jodl, dal mi facku a zařval: „Tak vidíš mladej, že to jde.“
Málem mi urazil palici.“
Prvním postupujícím trenérem do ligy byl po
desítkách let trenér Přenosil.
„Jeho koně byli Dušan Kuba, Jarda Holý, který
hrál tenkrát ještě v útoku. Byl tam Jodl, Litvan, Zdeněk Trněný, Korejčík. Byl
takový, že je pořád držel, i když se prohrávalo. Snažil se jim vrátit odměnou,
že předtím vykopali ligu.“
Bohužel i tady se občas sáhlo
vedle při angažování trenérů.
„Druhý rok přišel trenér Smolík, a ten si přivedl
svoje koně Karocha, Sokola a další. Pořád tam byly samé rozbroje, mančaft netáhl
za jeden provaz. I proto se sestoupilo. Smolík to nedokázal stmelit, přišel jako
namyšlený Pražák a přes týden na stadionu moc nebýval. To byly samé kecy,
postavte nám Pražákům pomník a podobně.“
To byla jedna ze smutnějších kapitol
českobudějovického fotbalu.
„Po sestupu to ale nabralo
obrátky, když přišel trenér Jiří Nevrlý. Zavedl disciplínu, i když v začátku
byla dost přehnaná. Tak tvrdé tréninky jsem už nikdy v životě nezažil. Asi to
bylo dobře, protože mančaft to potřeboval. Přišli mladí kluci, Hluštík, Loužecký,
obránce Karel Kuba. Vytvořila se parta, nás pětadvacátníků bylo asi osm,
Vodička, Houška pak i jeho brácha, následovně Procházka ze Sparty, kde nehrál,
Míla Hermer, zůstal Jarda Holý, Dan Drahokoupil, Jurásek, i když to byla
naplavenina. Ale byl výborný. Jirka Nesvačil dostal po Mírovi Čížkovi prostor.
Já jsem s ním hrál ve středu a okolo nás ti ostatní. V útoku Láďa Fujdiar a
další lidi.“
Přesto vytoužený postup nepřišel.
„Hráli jsme o špičku tabulky, a
i když jsme nepostoupili, bylo to výborné. A trenér Nevrlý dostal volnou ruku i
pro další ročník. Ale když jsme po pěti kolech klopýtli, myslím na Kladně (1:2),
tak došli k názoru, že by to přece jenom chtělo změnu a uvolnili ho. Tak přišel
z dorostu Jiří Kotrba a dal tomu zase jinou myšlenku a náboj.“
Jiří Kotrba je spíš známý jako nekompromisní
trenér.
„Na hráče působil a určitě to
bylo dobře, povedlo se to. Ale i trenér Nevrlý před ním udělal svoji práci
dobře. Pomohl nám ze srabu, ve kterém jsme byli. A s Kotrbou jsme to pak
vykopali. Začali jsme vyhrávat a když vyhrajete čtyřikrát, tak nechcete prohrát
ani popáté nebo pošesté. Takže v jednadevadesátém jsme ligu vykopali. Parta byla
fantastická, protože skoro všichni bydleli v Budějovicích. Takovou partu jsem
potom zažil až na konci kariéry v Udlicích. Tím jsme konečně překonali to špatné
období pod trenérem Smolíkem.“
Velikou postavou budějovického fotbalu byl i Jan
Turek.
„Ten měl veliké manažerské
schopnosti, ale už bohužel není mezi námi. Bohužel jsem se nedostal na jeho
pohřeb, což mě moc mrzí. Skvělý člověk, který sice dovedl zařvat, ale pak to
s námi probral ze všech stran a vždycky našel nějaké východisko, které pomohlo
všem. Dal si s námi nějaké to pivko nebo víno a mluvil s námi, prostě bomba
člověk. To byl můj druhý táta. Ale pomohl mi i pan Čadek.“
Byli už tenkrát
diváci v Budějovicích tak nároční?
„Diváci jsou nároční
všude. Řvali i na mě, tak jsem jednomu z nich vynadal a leckdy ne zrovna slušně.
Pak jsem dal gól, šel jsem za ním a zeptal se ho, co říká teď. Přidal jsem ještě
další a ptal jsem se, jestli tam ještě sedí ten chlápek, který fotbalu tolik
rozumí. Pak mi ale dal Kotrba malou pokutu a musel jsem přestat s diváky
diskutovat.“
S kým jste si nejlépe
v útoku vyhověl?
„Když jsem přišel do Dynama, tak se mi nejlíp
hrálo s Michalem Váňou. To jsem věděl, že bude v šestnáctce a dokáže dát gól
hlavou i nohou. To byl pan fotbalista. Svoje umění prokazoval i po přestupu do
Slavie. Ale bohužel kvůli životosprávě, se kterou byl na štíru, musel odejít i
odsud. Pak ta jeho anabáze v Malajsii je dostatečně známá. Dodneška si voláme,
je to kamarád. Je pořád šlachovitý. Pamatuji se, že když jsme běhali čtyřstovky,
tak on běhal vnější dráhu. Takže běžel pětistovku a dobíhal před námi padesát
metrů. Potom samozřejmě, když se mu dařilo, tak se Zdeňkem Procházkou. To jsem
věděl, že on každý centr do branky dorve i hlavou. Kolikrát chtěl vystřelit,
obránci mu to zblokovali, ale on dokázal vstát a ten gól ještě dát i bodlem.
Obrovsky chtěl vždycky dát gól. S Jirkou Nesvačilem byl vůdčí osobností
mančaftu. Vyhověli jsme si, řekli si, kam kdo půjde, nechrtili jsme.“
Od čeho se parta
odvíjí?
„Jde o zázemí a šikovně nás podporovali Kotrba
s Tobiášem a oba svoje trenérské kvality potvrzují i dnes v dalších klubech.
Dovedli zapůsobit na hráče z jiné strany, aby makal. A ten přitom netušil, že to
na něj navlíkli trenéři.“
Co platilo na vás?
„Také se jim to povedlo. Vedl jsem rozcvičku a
najednou na mě začal Kotrba řvát. Vzal mě a desetkrát jsem běhal vršek a přede
všemi mě nechal dělat kliky. Pak si mě nechal zavolat, to bylo slyšet po celé
chodbě. Šel jsem nahoru a on povídá: „Proti tobě nic nemám, ale musel jsem
nabudit tréninkovou morálku. Chci, aby kluci makali a když tohle přede všemi
naložím tobě jako kapitánovi, tak jim začne vrtat hlavou, co provedu s nimi.“
Také jsem někde četl, že se ho bojí i uklizečka. Když jde okolo, tak přestává
vytírat. To byl a je Jirka Kotrba. Spolupráce byla obrovská. Kotrba s Tobiášem
byli tenkrát pro Budějovice to nejlepší, co mohly mít.“
Finále poháru v Teplicích
bylo samostatnou infarktovou kapitolou.
„Co si budeme povídat, tam nás zase porazili
rozhodčí a zvlášť Brabec na lajně, který signalizoval gól při Poborského odkopu
míče z brankové čáry. Vyloučil Jindráčka, když ucukával hráči a Pelíšek mu dal
červenou. Tam byly obrovské tlaky od Chvalovského a spol. Také mi potom řekli,
že jsou rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Báli se, že by mohlo být
druholigové federální finále mezi námi a Trnavou a druholigový mančaft by hrál
tehdejší Pohár vítězů pohárů. Takhle šel Baník. V 15. minutě jsme vedli 2:0.
Dával jsem gól z penalty, to si pamatuju jako dnes. Pak jsem běžel po pravé
straně, šel jsem do křídla a Kula se Sialinim na mě hafli. Já jsem si pod sebou
dal míč na prostředek. Tam běžel Kořínek, dostal míč, šel sám na bránu a nedal.
Kdybychom vedli už 3:0, mohlo být zameteno. Ale pak nás sudí seřezali na jednu
hromadu. Tenkrát se o korupci jenom mluvilo, ale nikdo nic nemohl a asi nechtěl
prokázat.“
Nějaký gól, který si promítáte, byl jste znám
jako tvrdý střelec.
Gólů bylo dost, v lize osm, v národní lize asi
přes šedesát nebo sedmdesát. Někde to mám přesně spočítané. Když jsem mluvil o
poháru, tak před finále s Baníkem jsme vyřadili i Slavii. Tam jsem dával
panenkovský dloubáček doprostřed brány. Nebo doma se Zlínem jsem šel na beka,
píchnul jsem si balon do strany, místo abych šel do středu. Dva rychlé kroky a
bombou jsem křížnou střelou trefil šibenici. Trenér Teplic jednou řekl po
utkání, ve kterém jsem jim dal čtyři góly. Co vám mám říct? Na Urbana jsme hráli
osobku, ve vápně jsme ho zdvojovali a podívejte se. Tenkrát vyšel v novinách
titulek Urbanův večer."
První ligový gól?
„To bylo proti Olomouci v pátém kole. Zase bomba
do šibenice.“
Zápisné?
„Asi se dávalo pět set. Do kasy se dávalo za
všechno. To byl první gól, první hattrick, první žlutá, červená, narozeniny,
svátek, prostě všechno.“
Pamatujete si na první červenou kartu?
„To už ne, ani na žlutou. A těch jsem dostával
hodně, tehdy se ještě v národní lize nesčítaly. Říkal jsem si, když nedám gól,
tak aspoň žlutou kartu, abych byl v novinách dvakrát. Ale musel jsem být
opatrný, abych nevyfasoval červenou.“
Kdy byste se na
hřišti neviděl?
„To nebylo kvůli zahozené šanci, ale když jsme
sehráli trapné utkání s Vítkovicemi v neúspěšném boji o udržení v lize. Stouplo
si nás deset lidí do zdi a Kovačík dal po snadné rozehrávce gól. Ale to byla
chyba Jodla. Jako kapitán zazmatkoval. Ve zdi měli stát určení hráči, ale stáli
tam všichni. Bylo to hodně chaotické. Lidi se nám smáli a právem. Ale také si
vzpomenu, kdy by se na hřišti asi nejradši neviděl Pavel Tobiáš. To jsme hráli
v Banské Bystrici. Přenosil ho za stavu 1:1 takticky poslal na hřiště v 92.
minutě. Pavel dostal míč, oni mu ho vzali a dali gól, prohráli jsme 1:2. Pak mu
Přenosil v kabině řekl, že už ho asi nikdy nepostaví a slovo dodržel. Pavel
s námi ještě jednou trénoval a pak začal dělat v TSM.“
Mluvil jste o partě a tehdy se žádná cesta
neobešla bez hraní karet.
„Hodně se hrála bulka. Pravidelně hráli Jirka
Orlíček, Dan Drahokoupil a já. Pak se ještě přifařil Láďa Fujdiar, ale moc to
neuměl, byl spíš nosič peněz. Pak také hodně Jirka Jurásek. Člověk když seděl
celou cestu otočený, tak se na konci těžko narovnával.“
Bývá tradicí, že spolu hodně táhnou hokejisti a
fotbalisti.
„Chodili jsme společně na obědy, dali jsme se
dohromady. Vždycky jsme zašli na pivko a poseděli. Já jsem na hokej chodil
hodně. Scházeli jsme se třeba s Jirkou Lálou, ale i s mladými, ať s Romanem
Horákem, Lubošem Robem. Byla to pohoda. Já vlastně, když jsem se vrátil po
zranění z Turecka, tak jsem chodil do hokejové posilovny. Masíroval mě Franta
Mrázek, pak ještě Venca Kolář. To byl dobrý kolík. A dobrý byl i Láďa Adam.
Pozdravujte je. A jak se žije doktoru Francovi?“
Jistě sledujete jihočeský fotbal i teď.
„Viděl jsem hrát Dynamo asi dvakrát v televizi a
nehrálo špatně. Nevypadalo na to, že by mělo sestoupit. Tam se staly chyby asi
někde jinde. Nechápal jsem situaci s Lafatou. Možná byl problémový hráč, ale
proč se k tomu nepostavili jinak? Z každého jde udělat problémový hráč, snadno
by šel udělat tenkrát i ze mě. Někdo musí udělat krok zpátky a přivřít oko.
Kluci měli i smůlu, určitě měli ze začátku jara jak na Spartu, tak i na Baník.
Je to škoda, těžko se to bude vracet. Ještě že se vrátil mezi elitu hokej.“
Vy sám jste o postup do ligy bojoval, jak vidíte
šance Dynama do budoucnosti?
„Těžko říct, jak to myslí do budoucna, jakou
úlohu bude hrát Karel Poborský jako jeden z majitelů. Určitě bude třeba
natáhnout kvalitní lidi nejenom na trénování, ale i do vedení klubu. Aby si
všichni vzpomněli, jak to fungovalo, když tam pracoval Honza Turek a třeba i
Zdeněk Čadek, ať byl jakýkoliv. I on byl kapacita proti lidem, kteří tam jsou
dnes. Turek byl šíbr a nikdo ho neočůral. Sice měl metr padesát a dělali jsme si
z něho srandu kvůli jeho špičatým botám, ale nikdo na něj neměl. Asi by opravdu
měl Karel Poborský do toho zasáhnout. Že přišel Cipro, ještě neznamená, že bude
mít úspěch. Problémy měl ve Slavii, v Innsbrucku i v Plzni. Klidně se zmiňte, že
někoho ve výboru vystřídám, protože na fotbal v Budějovicích nemůžu pořád
zapomenout. Na jihu se mi vždycky líbilo a klidně se tam přestěhuju. Rád se
vrátím.
Takovou první příležitostí by mohla být vaše
účast na některé z exhibic.
„Klidně se budu vracet i na nejrůznější exhibice.
Naposledy jsem měl přijet na Vánoce, když mi volal kamarád Míla Špelina. Jenže
bylo tak hrozné počasí, že jsem nikam nejel. Ale každopádně v létě rád přijedu a
s Poborským se poperu i o desítku, kterou jsem nosil na zádech před ním. Rád
uvidím i Jirku Povišera nebo Lercha. Ten prý hodně přibral.“
Sami jsme byli zvědavi, jak se na vás projevila
práce v restauraci, ale ani to na vás není vidět.
„Mám sto tři kilo a když jsem končil s fotbalem v
Chomutově, tak jsem měl devadesát. V Budějovicích mě držel zkrátka Tobiáš, měl
jsem osmdesát tři. Pak jsem se zhoupnul výš, ale vím, že to není dobře. Před
třemi roky jsem se vsadil, že zhubnu. Za čtrnáct, vlastně za dvanáct dní, jsem
shodil patnáct kilo. Nejedl jsem a trénoval. Bylo to tvrdé a byl to hnus. Ale
sázka byla deset tisíc, tak jsem makal. Ale vím, že je lepší hubnout pomaleji.
Ona ta figura se někdy i hodí.“
Vy jste alkoholu ale moc nepodléhal.
To je vrozené. Někdo spí o půlnoci na stole,
někdo může táhnout do rána. To byl Dan Drahokoupil. Já jsem pil a najednou
klapka a nedostanu do sebe nic. Zastavím, dám si fantu, colu, bavím se dál. Pak
už do sebe nedostanu ani to a musím jít spát. Pokud nemám dost spánku, tak je mi
blbě.
Není vám trošku líto, že dnes jste mohl být
daleko větší hvězda?
„Je mi líto, že jsem se nemohl lépe zabezpečit
jako dnešní fotbalisti. Uteklo mi to v Teplicích o fous, o nějaké dva tři roky.
Hrál jsem s Diveckým s Verbířem. Je mi líto, že takoví fotbalisti jako třeba
Rezek ve Spartě berou ve Spartě statisíce. To je tak něco šíleného. Ani se
nedivím, že lidi na fotbal nechodí.Možná i já jsem mohl udělat jinou kariéru,
kdyby mě tehdy Budějky pustily do Sparty. Měl jsem fazonu, ale šéfové
nepovolili.“
Možná vás vaši bývalí spoluhráči vezmou za slovo
a pozvou vás na nějaký podnik. Držte se ve formě.
„Na Budějovice rád vzpomínám, hlavně na partu.
Rád bych se tam objevil, zahrál si a s ostatními zavzpomínal. Tady se pořád něco
hraje, teď hraju za Jirkov, za starou gardu, nastoupili jsme proti nároďáku,
Spartě, teď přijede Slavie. Těším se na Michala Váňu.“
Foto: Milan Šíma
